Jdi na obsah Jdi na menu

FRANTIŠEK FAJTL

5. 11. 2006

Úvod

Pro letošní závěrečnou seminární práci jsem si vybrala osobnost působící během 2. světové války v zahraničním nekomunistickém odboji - Františka Fajtla. Zvolila jsem si jej proto, že mě vždy přitahoval osud československých letců ve Velké Británii. Obdivovala jsem a obdivuji jejich odhodlání bránit naši zemi, jejich touho po svobodě českého národa. Nesklonili se jako ostatní před silou nacistického útoku a rozhodli se bojovat proti bezpráví daleko od domova. Když odcházeli, nikdo z nich nevěděl, že jejich návrat bude možný až za dlouhých šest let. František Fajtl patří mezi ty šťastné, kteří se dočkali konce války i návratu domů, mezi své blízké. Stejně tak jako ostatní piloti, kteří se vrátili zpět z bojů, kde za své rodiny, za své přátele i lidi, které nikdy neviděli, bojovali do posledních sil ve vzdušných soubojích, nemohl tušit, že se za několik málo let se sám stane vězněm ve své vlastní osvobozené zemi.


Základní životní údaje

 

František Fajtl se narodil 20. srpna roku 1912 v Doníně u Loun v zemědělské rodině. Od svých šesti let cvičil František Fajtl v Sokolské jednotě Toužetín a Louny. Tvrdí, že právě v Sokolu se naučil odvaze, vytrvalosti, sebekázni a především duchovním hodnotám, lásce k vlasti a svobodě. Po absolvování měšťanské školy byl přijat na obchodní akademii v Teplicích. Tam bydlel spolu se svým spolužákem Antonínem Záměrem v několika podnájmech v německých rodinách. Teplice byly v oblasti Sudet a díky tomu se již záhy setkal se sílícím vlivem protičeských nálad. Po studiích v Teplicích absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. Školu dokončil v roce 1935 jako pilot v hodnosti poručíka.


Bez republiky, bez letadel

 

15. březen 1938 prožil František Fajtl u 63. výzvědné letky 2. leteckého pluku na letišti v Přerově. Stejně tak jako ostatní piloti museli odevzdat letiště německým okupantům. Nikomu z nich se bez boje odcházet nechtělo, ale rozkazy byly nekompromisní. Nemohli pochopit, že mohlo dojít k porážce celého národa bez odporu.

 

Museli poníženě přenechat veškerý majetek vítězům, kteří neztratili ani kapku krve. U jejich jednotky to byly dvouplošníkové pozorovací letouny značky Aero A – 100 a A – 101 a moderní dvoumotorové jednoplošníky sovětské konstrukce B – 71.

 

Major Skoba se natáhl na polní lůžko, protože ho trápil houser, my jsme ve chmurné náladě čekali dál.

 Před přístěnkem hangáru,kde jsme měli kancelář, zastavilo velké osobní auto se dvěma německými plukovníky a jedním nadporučíkem.

„Guten Tag, páni důstojníci,“ začali zdvořile a klapali podpatky. Potom se představili hodnosti a jmény. Všechno dělali v pozoru. Omlouvali se, že je jim líto, že musí převzít letiště, ale plní jenom rozkazy. Z jejich slov čišela zima a neupřímnost.

Potom vytáhli z aktovek snímky našeho letiště Přerov-Hečlov a neomaleně je rozprostřeli

po stole, jako by se chtěli potvrdit, že zaranžovanou omluvou zaplatili a te´d už budou zboží jenom přebírat.

 Fotozáběry naší plochy z velkých výšek pořídila luftwafe ještě v době, kdy na protest naší vlády Němci potvrdili, že žádných přeletech československého svrchovaného území nemůže být ani řeči. Mají takové lety přísně zakázány, a když se zcela výjimečně stane, jde o omyl, zbloudění posádky, za které se říše omluví…

 Mirek stál vedle mne a zrakem odborníka odhadoval výšku, z jaké byly snímky pořízeny, a dobu, kdy to darebáctví provedli. major Skoba stále ležel a v té poloze přijal nacistické samozvance. To se nám líbilo.

 Ostatně, teď už snad na tom nezáleželo, na ničem nezáleželo. Hráli si s námi podle své libovůle, od vůdce až po posledního pěšáka. Brzy jsme měli s Mirkem dostat lekce, která nás měla stát život. Plukovníci klapali podpatky, vojensky zasalutovali a odešli. Oberleutnant ve ztuhlém habtachtu vymrštil ruku a vzdal hold vůdci. Plukovníci ve dveřích také zamávali rukama. Bylo to poprvé, co jsme viděli a slyšeli halasné Heil Hitler![1]

 

 Útěk do Polska

 

Po 15. březnu 1939, po německé okupaci zbytku okleštěného Československa se všichni s německým ponížením nesmířili a chtěli za osvobození své vlasti bojovat. A tak tedy za velmi dramatických a nebezpečných okolností odcházeli ilegálně do zahraničí. Jejich odchod byl nejvíce směřován do sousedního Polska, které bylo nejen dle politického rozboru situace další, proti komu měl Hitler zaměřit svou agresi.

 

Spolu s dalšími deseti kolegy, stejně zrazenými, vydal se František Fajtl bojovat proti nacistické tyranii. Rozhodli se stejně jako dalších 2 000 Čechoslováků před vypuknutím války emigrovat do Polska. Hranice přešli 11. června 1939 ilegálně přestrojeni za turisty.

 

Po přechodu hranic byli zadrženi celkem přívětivými polskými celníky, kteří s nimi v Dolní Lomné sepsali protokoly a převezli je do Těšína. Tam celá skupina strávila deset dnů ve škole, jakém si „domácím vězení“ spolu s dalšími čs. letci.

 

Poté jejich cesta směřovala do Krakova, kde dr. Vladimír Znojemský vedl ilegální český konzulát a začínal organizovat odboj. Zde se ale dozvěděli, že Poláci o československou pomoc nestojí, že v případě napadení se dokáží ubránit sami. Situace v ostatních zemích nebyla o mnoho lepší, protože podle mnohých evropských států cizinci nemohli být přijati do jejich braných sil. Jediná možnost bylo vstoupit do Francouzské cizinecké legie.

 

Československý vyslanec v Paříži dr. Štefan Osuský začal vyjednal s francouzskou vládou o možnosti přesunu československých vojáků, zejména letců do Francie. Nakonec se mu po zdlouhavých jednání podařilo dohodnout, že Francie přijme zhruba čtyři tisíce československých vojáků do francouzské Cizinecké legie se závazkem sloužit pět let. V případě války by byli propuštěni ze závazku a uvolněni do budoucí čs. armády ve Francii. Závazek zněl:

 

Zavazuji se, že po příjezdu do Francie vstoupím do Cizinecké legie, jestliže z jakýchkoli důvodů nebude možno mne zařadit do jiné části vojska. Současně beru na vědomí, že jestliže tento závazek nedodržím, budu odeslán přes německou hranici domů.

V Krakově dne…..1939. Podpis:…….[2]

 

V Krakově byly tyto podmínky přijaty většinou uprchlíků. Tak bylo ve dnech 26. května až 21. srpna 477 letců v šesti námořních transportech tzv. severní cestou z přístavu Gdyně převezeno do Francie. Fr. Fajtl byl převezen spolu s dalšími pěti letci posledním transportem.

 

Za pár dnů jsem se ocitl na švédské lodi, která mě převezla z Gdyně přes dánsko do Francie. Na lodi Castelhoum jsem se setkal s lékařem a spisovatelem Františkem Langerem, autorem známého Obrácení Ferdyše Pištory či Jízdní Hlídky, bratrem spisovatele Jiřího Langera. Právě František Langer mě na palubě lodi u čaje přivedl na myšlenku začít psát. Vlastně mě přivedl na to, že se mohu dívat na svět i jinýma očima, než jen jako pilot. Začal jsem uvažovat o lidech a jejich pohnutkách, všechno jsem se nejprve snažil pamatovat a později jsem si to začal psát. Díky tomu jsem se později stal spisovatelem a napsal a přeložil celkem osmnáct knih. První letecké povídky jsem vydal v roce 1944 ještě v Anglii, a to pod pseudonymem František Donín, abych neohrozil příbuzné v Čechách. Pseudonym jsem zvolil podle obce, v níž jsem se narodil.[3]

 

 Cizineckým legionářem ve Francii

 

Ve francouzské Cizinecké legii bylo v počátcích dočasně zařazeno 103 příslušníků čs.letectva, z toho 79 letců. Pro Čechoslováky vyslanec Osuský vyjednal, že oproti normálním dobrovolníkům nezačnou českoslovenští dobrovolníci sloužit jako prostí vojíni. Tím poručíci nastupující do legií dostali hodnost důstojnického aspiranta (serganta). Tak se stal Fr. Fajtl pilotem francouzského letectva v hodnosti seržanta.

 

Po příjezdu do Francie byl Fr. Fajtl zařazen spolu s několika dalšími krajany do kasáren 104. francouzského leteckého pluku v Dugny-Bougret poblíž Paříže. Tam si čas krátil především učením francouzštiny. Zůstal tam až do vyhlášení mobilizace. Přijal ji, spolu s ostatními čs.letci s uspokojením, kdežto Francouzi spíše se smutkem. I přes slib, že budou z legií v případě válečného konfliktu propuštěni, byl jako naši ostatní letci předvedeni k odvodům do cizinecké legie a poslán do výcviku na leteckou bázi v Avodr. Ubytování v Avordu bylo jen provizorní, obytných budov pronikal ledový vítr, což bylo v zimním období velmi nepříjemné.

 

Odtamtud byl po kruté zimě, která přicházela ze středního masívu hor Francie, s několika kamarády přeložen do Charters, ležícího asi 90 km jižně od Paříže. Tam ho nejprve čekalo pomalé přeškolování na francouzské stíhačky Morane 406, Bloch 150 a z Ameriky přivezené curtissy.

 

Na své zařazení do bojového letectva však musel ještě dlouho počkat. Nasazení k polním jednotkám se dočkal až v květnu 1940. Francouzi totiž doufali, že poklidné válčení na východě vydrží. Teprve až 10. května 1940, když se německý útok změnil v blitzkrieg se Francouzi rozhodli nasadit čs. piloty ve větším počtu.

 

27. května 1940 byl jedním ze dvou čs. pilotů zařazených na lyonskou frontu ke III./9 Groupe de Chasse (stíhací skupina), kde lítal s blochy 152.

 

Poté byl od 6. června 1940 na letišti Coulommiers u III./7 Groupe de Chasse , kde se na letounech moran MS-406 zúčastnil bojů o francouzskou metropoli, kterou bránili všichni piloti z letišť nejdále 40 km vzdálených. Poté, co bylo jejich letiště těžce zdecimováno velkým náletem luftwaffe v polovině června, museli se evakuovat na letiště v Ussel v Central Massif, ve střední Francii.

 

Od 17. června 1940 byl členem 1. československé letky, jejíž jádro tvořili piloti z I./6 Groupe de Chasse . Její velitel kapitán Jaroslav Kulhánek vyjednal s francouzským velitelem III./7 stíhací perutě, aby jejích pět čs. pilotů přestoupilo k němu do čs. letky. 20. června již ustupovali před postupujícími německými vojsky pod jeho velením. Na letišti v Bergeraku předali své morany veliteli letiště a čekali na další rozkazy. Ty však nepřišli, francouzská armáda je již nepotřebovala. 22. června 1940 Francie kapitulovala.

 

Vyvstala otázka jak se dostat z dosahu německých okupantů. Řešením bylo přesunutí čs. letců do Velké Británie, která zůstala v bojích s Německem sama. Po neúspěšném vyjednávání s francouzským velitelem přístavu Port Vendres se čš. letci obrátili o pomoc při transportování do Británie na velitele britského torpédoborce. Ten byl ochoten jim přivolat loď, která by je odvezla. Nakonec je vzala pod ochranu posádka francouzské lodi General Chauza. Stále pod velením kapitána Kulhánka se první skupina letců opouštějících Francii vydala 24. června 1940 k africkému břehu. Celkem na evakuačních lodích odplulo do Anglie kolem 4 000 československých vojáků včetně čs. letců.

 

Po pohodlné a příjemné plavbě přistáli uprchlíci v alžírském Orontu 25. června ve 14.30 hod. Druhý den večer se vydali rychlíkem do marocké Casablanky. Kapitán Kulhánek byl ve městě pověřen organizováním dalších transportů čs letců z Francie. Fr. Fajtl se spolu s mnohými dalšími připojili k transportu pod velením škpt. let. Aloise Hlobila. Tento transport odplul

28. června z Casablanky lodí Gib-el-Dersa do Gibraltaru, lodí Neuralia do Anglie. Cesta byla zakončena 12. července v Liverpoolu. To již bylo v Anglii přes 900 čs. letců.


Velká Británie

 

V řadách Královského letectva

Po pádu Francie došlo významným změnám v čs. zahraniční odboji. centrum působení naší emigrace se přesunulo spolu s našimi vojáky do Velké Británie. Významným krokem, který upevnil politické postavení čs. exilové vlády a naší emigrace ve Velké Británii, bylo podepsání dohody mezi vládou československou a vládou Spojeného království Velké Británie a Severního Irska o československé brané moci z 25. října 1940, podepsané ministry zahraničí Janem Masarykem a lordem Halifaxem. Obě strany se ve dohodě zavázali spolupracovat během celého trvání války. Zároveň bylo dohodnuto, že příslušníci čs. letectva budou sloužit v rámci královského letectva.

 

Čs. letci byli po dobu války zařazeni do Dobrovolnické zálohy Královského letectva (Royal Air Force Volutary Reserve – RAFVR), a to buď v rámci čs. perutí nebo jednotlivě, či ve skupinách v rámci britských perutí. Čs. jednotkám a útvarům měli velet čeští důstojníci, ale operačně byli podřízeny příslušníkům vyššímu britskému velitelství. spolu s vlajkou RAF měla být na leteckých základnách vztyčována též čs. vlajka a letouny čs. perutí měly nést vedle britských barev čs. rozlišovací znaky. Na uniformách RAF měli naši vojáci nosit nápis Czechoslovakia. Vojenskou přísahu byli povinni skládat prozatímní vládě v exilu a britskému králi.[4]

 

Po příjezdu do Liverpoolu byl stejně jako ostatní evakuovaní vojáci ze zámoří držen v karanténě v Cholmondeley Parku u Liverpoolu.

 

6. srpna 1940 se stal Fr. Fajtl pilotem s číslem 82 544 britské Air Force (RAF) u československé stíhací perutě 310. Ta vznikla již 12. července 1940 jako první čs. letecká jednotka ve Velké Británii.

 

Ale již 17. srpna byl přeložen do 6. OTU – operační výcvikové jednotky v Sutton Bridge, kde setrval do 10. září 1940. Výcvik se konal na bojových stíhačkách typu Hurricane, které byly rychlejší než francouzské morany a hlavně byly lépe vyzbrojeny. Po přeškolení byl přidělen do britské 1. stíhací polní perutě jako operační letec.

 

25. září 1940 byl přeložen k další britské jednotce, v níž se na stíhačce Hurricane zúčastnil bitvy o Británii. Byla to 17. stíhací peruť, ve které setrval až do 27. května 1941. Zde si připsal dne

2. října na účet první úspěch, společně s britským pilotem Rossem sestřelil německý bombardér Dornier Do 17 u města Ipswich.

 

313. československá stíhací peruť

 

313. peruť (No 313.Czechoslovakia Fighter Squadron) vznikla jako čtvrtá československá letecká jednotka v Anglii 10. května 1941 na letecké bázi Catterik. Peruť byla vyzbrojena letouny Spitfire Mk I.. Byla to první smíšená letecká jednotka, skládající se téměř výhradně z anglického pozemního personálu a čs. výkonných letců, kteří do té doby létali v britských perutích.

 

Svou bojovou činnost zahájila peruť za měsíc od svého ustavení, dne 11. června 1941, kdy byla prohlášena za operační.

 

Fr. Fajtl byl k 313. československé peruti přeložen 27. května 1941. 1. červance byla peruť přemístěna z letiště Catterick do Leconfieldu s úkolem ochrany lodních konvojů. 26. srpna se peruť přestěhovala z letiště Leconfild na letiště Portreath v hrabství Cornwall.Tuto cestu absolvoval svým autem společně s perutním lékařem MUDr. Vladislavem Krutou. Ihned po přistání letadel s mechaniky a zbrojíři, 28. srpna začali létat. Opět jako doprovod a ochrana lodních konvojů, které nejčastěji směřovali do přístavů Falmouth a Plymouth.

 

Službu měli organizovanou takto:

Prvý den: od úsvitu do 8.30 ostrá pohotovost. Na rozkaz musíme odstartovat do pěti minut.

Od 8.30 do 13.00 pohotovost třicet minut.

Musíme být k dispozici do třiceti minut na dispersalu. Tento druh pohotovosti můžeme trávit i v jídelnách, před nimiž je připraven transport pro okamžitý odjezd na dispersal.

Od 13.00 do 19.30 ostrá pohotovost na disperalu.

Od 19.30 do rána pohotovost třicet minut.

Druhý den: od úsvitu do 8.30 pohotovost třicet minut.

Od 8.30 do 13.00 ostrá pohotovost pět minut.

Od 13.00 do 19.30 pohotovost třicet minut.

Od 19.30 do setmění pohotovost zvaná dusk readiness (pohotovost při setmění).

Další dny se opakují podobně.

Jednotliví piloti a pozemní personál mohou podle směrnic grupy dostat volno na 24 nebo 48 hodin. [5]

 

15. prosince se stal velitelem letky A. V této funkci setrval a ž do svého odchodu z perutě.

 

Téhož dne se peruť přesunula se svými 17 spitfiry na letiště Hornchurch blízko Romfordu, předměstí Londýna. Ubytování pilotů bylo komfortní, na letiště dojížděli autem. Ihned druhý den zahájili ochranu a doprovod lodních konvojů v ústí Temže. 

 

Sestřelení

27. dubna byl přeložen k britské 122. stíhací peruti jako její velitel. Stal se prvním Čechem, který velel anglické perutě. Se zařazením nenastali žádné potíže, protože 122. peruť, nazývaná City of Bombay měla domovské sídlo také na letišti Hornchurch jako 313., takže se nemusel ani stěhovat. Hned 28. dubna vedl 122. peru´t na ofenzivní svíp do Francie.

 

5. května 1942 byla 122. peruť společně s 64. a 313. perutí pověřena doprovodem bombardovacích bostonů nad město Lille. Bylo to průmyslové město v severní Francii. Bylo to neoblíbené místo letců RAF, protože cestou bylo nutno proletět husou nepřátelskou clonou protiletadlového dělostřelectva a bylo téměř jisté, že dojde ke střetu s luftwafe.

 

Při zpáteční cestě byly perutě napadeny nejnebezpečnějšími nepřátelskými letouny, Messerschmitty. Fajtlovi se podařilo jeden letoun sestřelit. V boji s německým letounem se oddělil od hlavní skupiny, a stal se tak lehkým cílem pro nepřátelské stíhačky. Napadly ho rovnou dvě. Rozpoutalo se kruté manévrování proti přesile. Jelikož se boj odehrával daleko od anglického břehu, hrozilo, že každou chvílí dojde benzín.

 

Než jsem si jasně uvědomil situaci, ujalo se vlády mých smyslů moje vědomí. Vysílalo myšlenky jednu za druhou a v mžiku úplně zvítězilo. Poradilo tak, jak činí tehdy, když náš klidný pochod po ulici či schodech má být přerušen nečekaným pádem:

„ Zachraň se!“ A pokračovalo naléhavě: „ Jsi sám, jsi v nevýhodě. usmrtí tě, dříve než se k něčemu odhodláš. vykopni směrovku a stlač řídící páku! Přejdi do strmého letu v střemhlav! Více! Jinak se nezachráníš. Dej plný plyn! Riskuj vše! Nešetři motor ani letoun![6]

 

Poté, co se mu podařilo i přes poškození svého letadla pronásledovatele ztratit, připletl se mu do cesty další nepřátelský letoun, který bez velkých obtíží sestřelil. Vzápětí byl však napaden osmi německými stíhači. Této přesile se již nedokázal ubránit a jeho letoun byl těžce poškozen. Podařilo se mu je však setřást a s kouřícím motorem a poškozeným křídlem zamířil zpět ke kanálu La Manche, ve snaze vrátit se do Anglie. Z levé strany motoru však brzy vyšlehl plamen, a tak byl nucen nouzově přistát na poli v severní Francii nedaleko Dunkerque.

 

Při přistání se naštěstí předek letadla zabořil do hlíny, čímž se oheň v motoru uhasil a letadlo tak nevybuchlo. Přes to však byl nucen urychleně opustit letoun, a tak tam zanechal padák, díky kterému Němci shledali, že mají tu čest s britským důstojníkem. Po opuštění letadla běžel k blízkému stavení, avšak jeho obyvatelé mu odmítli pomoc, protože se báli trestu ze strany německých okupantů. Schoval se tedy do strouhy, kde ho Němci nenašli ani s pomocí psů.

 

Ač bylo místo kde přistál v těsné blízkosti zámku, kde byla německá základna a Němci v okolí provedli důkladný zátah, podařilo se mu v noci ze svého úkrytu utéci. Nebezpečí, které ho obklopovalo bylo obrovské, on se však nezalekl a od začátku bylo jeho cílem dostat se zpět do Anglie.

 

Tím začalo jeho putování po Francii. Opatrně šel pěšky nocí, ještě stále v letecké uniformě. Ač byl pilotem RAF, pro Němce by však nebylo podle jména těžké zjistit, že je to uprchlý protektorátní letec, za což by ho jistě čekal trest smrti.

 

Všichni Francouzi nebyli naštěstí tak ustrašení jako ti, kteří mu zpočátku pomoc odmítli, a díky tomu se mu podařilo vyměnit své nápadné vojenské oblečení za civilní. Tím však nebezpečí nepominulo. Byl bez dokladů a se špatným francouzským přízvukem. Jakýkoli kontakt s okupanty by ho stál prozrazení. Před civilisty si hrál na uprchlíka z německého zajateckého tábora. Jen těm, kterým hodně důvěřoval řekl, že je sestřelený britský pilot.

 

Dál putoval převážně pěšky od samotě k samotě, přes vesnice a vesničky, kde se snažil najít hodné lidi, kteří by mu dali najíst a kteří by byli ochotní ho nechat přespat, byť jen ve stodole. Trápil ho hlad, vysílení, spal jen několik málo hodin denně, měl horečku, ale nevzdával se, pokračoval ve své cestě za svobodou dál. Několikrát se již zdálo, že mu jsou Němci na stopě, jemu se ale po týdenní cestě podařilo dostat se až do Paříže. 

 

Tam vyhledal manžele Formánkovi, staré známe z jeho rodně vesnice, se kterými se často stýkal již za jeho služby ve francouzské Cizinecké legii. U Formánků pobyl dva týdny, během kterých nasbíral tolik potřebné síly, dopřál odpočinek svým do krve rozedraným nohám a nabral i trošku optimismu. S pomocí několika přátel jeho pana Formánka se mu podařilo na konci května dostat až na hranice neokupované Francie, kde se mu v noci podařilo projít hlídané pásmo.

 

V neokupované části se mu vedlo o něco hůře. sice mu už nehrozilo tak bezprostřední nebezpečí ze strany Němců, ale lidé tu byli mnohem méně ochotní a vstřícní. Snad proto, že nepoznali hrůzu německé tyranie.

 

Přes všechny útrapy, které jeho téměř měsíční putování ztrpčovali, se mu podařilo 3. června překročit hranice se Španělskem. Ještě téhož dne, co vstoupil na španělskou půdu narazil na vojenskou hlídku. Ale nečekalo ho přátelské přivítání a okamžitá cesta do Anglie, jak předpokládal. I když bylo Španělsko neutrální a do války se nezapojilo, Francův režim byl nakloněn Hitlerovi, a tak to neměl mít jako britský letec lehké. Úmyslně opět udal britskou státní příslušnost, protože kdyby přiznal svou pravou totožnost, okamžitě by ho Španělé vydali Němcům, kteří uprchlé protektorátní příslušníky považovali podle paragrafu 91 říšského branného zákona za velezrádce, pozbývající práv válečných zajatců.

 

Jelikož byl bez peněz a bez jakýchkoli dokladů, byl zatčen a týden vězněn nejprve ve věznici ve Figurek a posléze v Barceloně. 11. června byl převezen do frankistického koncentračního tábora Miranda de Ebro. Byl to zajatecký tábor, v kterém bylo vězněno mnoho příslušníků spojeneckých vojsk. 

 

Díky britskému přidělenci v Madridu dostávali britští státní příslušníci každý týden balíčky na přilepšenou. Obsahovali masové konzervy, suchary, čokoládu, mléko, peníze a cigarety. Nebylo toho sice mnoho, ale stačilo to na přilepšenou, a tak alespoň netrpěli takovým nedostatkem a podvýživou jako ostatní vězni.

 

Právě vojenský přidělenec Sir Peter Bortin Griffith projednával se španělskými úřady propuštění britských vězňů. Každý týden odvážel sebou šťastlivce, kteří se vraceli do Anglie. Po dvouměsíčním věznění se dočkal i major Frank Fattl. (Aby mu španělští věznitelé věřili jeho britskou příslušnost, změnil si Fr. Fajtl své jméno.)

 

Po necelém týdenním pobytu v Madridu se konečně dostal do Gibraltaru, své konečné stanice na kontinentu. Odtud 20. srpna, v den svých třicátých narozenin, vzlétl dopravním letadlem směrem k britským břehům. 

Díval jsem se na hodinky a přál jsem si, aby pilot odstartoval ještě před půlnocí. Měl jsem k tomu důvod. Dnes mi je totiž třicet let a chci svoje narozeniny strávit ve vzduchu. Moje přání bylo vyslyšeno. Odlepili jsme se právě čtyři minuty před půlnocí dne 20. srpna. Neměl jsem víno, abych to zapil, měl jsem však v klíně velký hrozen a po celu dobu čtyř minut jsem slavnostně sám pro sebe pojídal jednu bobuli za druhou a byl šťasten jako král. Mohou být lepší narozeniny pro letce než ve vzduchu – a na svobodě?[7]

 

Po návratu z kontinentu

Po přistání na letišti v Portreathu se urychleně vydal vlakem do Londýna. Cestou se zastavil v Exeteru, kde byla základna československých stíhacích letců. Ti ho přivítali s neposatelnou radostí, neboť si již mysleli, že je mrtev.

 

Druhý den odjel do Londýna, kde mu velitel stíhacího letectva maršál Traford Leigh-Mallory nabídl místo velitele jednoho letiště v Kanadě. Toto místo d díky odmítl, protože chtěl dál vodit jednotky při letech na kontinent.

 

Dále se v Londýně sešel s naším exilovým ministrem zahraničí Janem Masarykem, kterému předložil žádost československých vězňů Mirandy. Požadovali pochopitelně co nejrychlejší propuštění. Ministr Masaryk udělal co bylo v jeho silách a brzy se vězni do jednoho dostali do Anglie.

Na Inspektorátu československého letectva Fajtlovi poradili, aby si vzal dovolenou, že pro něj momentálně žádnou operační práci nemají. Odjel tedy 30. srpna do přímořského letoviska Torquay.

 

Po návratu z dovolené v září 1942 mu na Inspektorátu čs. letectva oznámili, že byl přidělen k velitelství 11. stíhací skupiny. Pobyl tam však krátce a potom byl zařazen jako styčný důstojník k velitelství 10. stíhací skupiny do Rudloe Manor, nedaleko lázeňského města Bath. Nastoupil tam 2. října a funkci převzal po štábním kapitánu Jaškovi, který byl převelen do Londýna. Nastěhoval se do podnájmu v obci Corsham, kde před tím bydlel kpt. Jaško.

 

28. listopadu byl dekorován britským Záslužným leteckým křížem DFC – Distinguished Flying Cross. tento řád v podobě stříbrného kříže mu byl připjat air vice marshallem Dicksonem na letišti v Churých Stanton před nastoupenou perutí za přítomnosti ministra Masaryka.

 

15. květan 1943 byl přemístěn do Londýna na velitelství stíhacího letectva ke skupině čs. styčného důstojníka.

 

V polovině června byl povýšen na wing commandera a přeložen na RAF stanici Church Stanton. O vedení stanice se dělil s wing commandertem Blackwoodem, bývalým velitelem 310. čs. perutě. Na této stanici sídlily 312. a 313. čs. squadrony, takže byl opět mezi rodilými kamarády.

28. června se perutě přesunuly na odpočinek na daleký sever, až na Orknejské ostrovy. Fr. Fajtl se připojil k 312. peruti, letce A, která odletěla na letiště Skeabre, ostrov Pomona. velitelem stanice byl britský wing commander F. B. Sheen. Na řešení služebních a osobních otázek leteckého personálu se podíleli společně. Velení stanice převzal v době Sheenovy dovolené. Ve dnech 18.-20. srpna se letka A 312. perutě odletěla do Peterheadu, kde vystřídala letku 313. perutě.

 

22. září se hlásil na novém působišti v Isbey. Kolegou ve velení báze mu byl wing commander Donaldson. Jejich wing zahájil operační činnost do prostorů Bretaně, kam nepřítel soustředil nejhustší protiletadlovou a kde záludně nasazoval stíhače luftwafe.

 

Velitelem 313. československé stíhací perutě

 24. září odjel na konferenci na inspektorátu v Londýně. Jedním z bodů jednání bylo jmenování nového velitele 313. perutě. Na tento post byl navržen František Vancl, Fajtl měl převzít velení 312. perutě. Ten však nesouhlasil a jako zakládající člen 313. perutě se dožadoval jejího velení. Vencla, jako bývalého členu 312., navrhl na post velitele právě 312. perutě. Nakonec bylo jeho žádosti vyhověno.

Podle anglických předpisů se musel vzdát hodnosti wing commandera a našít si na uniformu pásky squadron leadera, funkce o hodnost nižší, protože v RAF platí nařízení, že hodnost musí odpovídat vykonávané funkci. Snížení hodnosti také znamenalo snížení platu a omezení dalších výhod anglického podplukovníka-velitele báze.

 

Na společných fotkách perutě je brzy Fr. Fajtl lehko rozeznatelný díky svým vousům, které měl jako jediný člen perutě. Vysvětlení je krásně popsáno v jedné z jeho knih:

 

Už delší dobu mám potíže s vousy. Po každém holení mi na bradě naskakují červené pupínky, tvoří se vřídky, které hnisají a bolí. Lékař mi předepsal mast , která však nepomohla. Zdejší doktor mi radí, abych se přestal holit, protože moje vousy zarůstají a jsou příčinou všech potíží.

 „Ale zde v Anglii se musím holit denně. Je to nepsaný zákon.“

 „Ignorujte ho, já vám ho potvrdím Anebo víte co? požádejte o povolení nost bradku. ta se u letectva však nedovoluje. Žádejte plnovous.“

 „A koho mám o povolení žádat?“ ptal jsem se zmateně.

 „Krále. Jenom ten může povolit výjimku z předpisů. Našeho krále může žádat každý o cokoliv. Proč byste to nemohl udělat vy?!“

 Byl jsem rozhodnut podniknout vše, abych se zbavil protivné nepříjemnosti s vousy. doktor všechno myslel velmi vážně a žádost doporučil. Poslali jme ji přes velitelství stanice, kde se jí trochu divili, ale postoupila výš. Nevím, kde všude putovala, ale nakonec byla vyslyšena. Budu létat s plnovousem, patrně jako jediný v RAF, kromě kolegů-letců z Indie.[8]

 

 

První čs. samostatná stíhací peruť s určením pro SSSR

 

Fr. Fajtl zrovna pobýval s 313. stíhací perutí na letišti Ayr ve Skotsku, když mu byl doručen telegram s obsahem, že se má ihned hlásit na Inspektorátu československého letectva v Londýně. Okamžitě odtušil, že se tímto jeho letecká éra v Anglii končí. Tušil, že se to týká záležitosti stíhacích letců, kteří mají odjet do Sovětského svazu. Předal tedy velení perutě veliteli letky A a vydal se na letiště v Isbley, vzdáleného 600 km.

 

Po dohodě mezi československou a sovětskou vládou a se souhlasem britských vojenských úřadů byla vytvořena První československá samostatná peruť s určením k operačnímu nasazení v Sovětském svazu, tedy k provedení speciálního úkolu mimo území Velké Británie. Byla utvořena 1. února 1944 a její početní stav byl 13 důstojníků a 8 rotmistrů. jejím velitelem se stal škpt. František Fajtl.

 

Po uvolnění z RAF se 21 členná skupina československých letců vydala ze skotského přístavu Glasgow, odkud vyplula hodinu před půlnocí dne 21. února 1944 na lodi Reina del Pacifico (Královna Pacifiku) na nebezpečnou námořní plavbu, která vedla Atlantickým oceánem, Středozemním mořem a poté přes Port Said, Tel Aviv, Haifu, Damašek, Bagdád, Teherán a Stalingrad do Moskvy, kde jejich pouť skončila 12. dubna 1944. 

 

Druhý den odjeli vlakem na vojenskou základnu 6. náhradní brigády v Ivanově, kde absolvovali za dva měsíce zkrácený teoretický i praktický výcvik n sovětských letounech Lavočkin La-5 FN.

Teorii se učili nejdříve, protože se musel počkat, až sleze sníh a až bude letiště schopné provozu. Létat začali 3. května. Z jejich skupiny se stala 22. 5. organizovaná jednotka s názvem 128. československá stíhací letecká peruť. Závěrečnou fázi výcviku prodělali na letišti Kubinak.

 

V polovině června 1944 byla tato peruť , dle direktiv generálního štábu Rudé armády, rozšířena na 1. československý samostatný stíhací letecký pluk. K obsluze 22 bojových letounů byl pluk doplněn sovětským pozemním personálem a po stránce technické, taktické a operační byl plně podřízen vyšší letecké jednotce.

 

František Fajtl byl velitelem jak u 128. československé stíhací letecké perutě, tak velel i 1. československému samostatnému stíhacímu pluku a to až do 14. května 1945.

 

18. července byl pluk povolán na frontu, tuto zprávu piloti přivítali s nesmírnou radostí. 20. července odletěli přes letiště Brjansk, Priluk do Proskurova, kde o nich nebyl nikdo informován. 

Po té, co celý srpen nelétali, dostali konečně začátkem září rozkazy, aby se přemístili na letiště Stubno, kde hlídkovali v okolí.

 

Konečně doma

14. září byl povolán ke generálovi Krasovskému, který mu oznámil, že odletí operovat na letiště Tri Duby na pomoc Slovenskému povstání. Po průzkumném letu se ovšem letiště neosvědčilo, a tak si za místo svého působení vybrali polní letiště Zolná u Zvolena. Tam byli 17. září přijati s nadšením. Lidé si nesmírně cenili toho, že chtějí poskytnout bratrskou pomoc slovenským povstalcům, že chtějí sledovat stejný cíl – vyhnat okupanty ze zbídačelé země. I pro piloty to bylo nesmírně emotivní přivítání, protože poprvé během války se dotkly nohama půdy své země. Stali se tak první organizovanou jednotkou zahraničního odboje, která se dostala do vlasti. V pozdějších letech byl den 17. září prohlášen za Den československého letectva. 


Fajtl, František. První doma. Naše vojsko. Praha, 1980.

1. československý samostatný stíhací letecký pluk bojoval ve Slovenském povstání za zvláštních podmínek, byl obklíčen nepřítelem na dvou frontách. Jedna byla vnitřní, tzn. že probíhal na celém území Slovenska. Vnější fronta byla vlastně hlavní bojová linie. Pluk tedy bojoval hluboko v týlu nepřítele, v obklíčení, a tak se stal leteckým partyzánem.

Prožili zde pětačtyřicet dnů marných bojů, po kterých opět ustoupili na Ukrajinu.

Po té byl pluk, v té době již složka 1. čs. smíšené letecké divize, přesunut na aktivnější úsek fronty, do bojů ostravské operace. Ve dnech 12.-13. dubna se divize přesunula na letiště Poremba, které bylo od linie fronty vzdáleno několik málo kilometrů.14. dubna 1945 v 04. 30 hod byla divize uvedena do stavu bojové pohotovosti a ještě téhož dne byla nasazena do boje. Jejím cílem bylo zničení štábu německé tankové brigády u vesnice Olza. Díky náporu sovětských vojsk byla německá armáda nucena ustupovat, musela vyklízet jednu pozici za druhou. 21. dubna dosáhla sovětská armáda po vyčerpávajících bojích vnějšího opevnění ostravy, den na to byla osvobozena Opava. Osvobozením Ostravy a Těšína Ostravská operace skončila a osvobození zbytku bylo otázkou jen několika dnů.

 

 Natrvalo zpět

8. května odpoledne dostal major Fajtl z velitelství divize rozkaz, aby odletěl s velitelem 3. leteckého pluku na rekognoskaci letišť v prostoru Studénka-Albrechtičky. Bylo to pro něj velice silným momentem, protože se vracel domů z vyhnanství v cizině po 6 letech. 10. května byl pověřen kontrolou přesunu na letiště Albrechtičky a byl zároveň jmenován velitelem letiště se všemi povinnostmi. 14. května se přesunuli na letiště v Praze – Letňanech. Následující dny si krátil vyjížďkami do Prahy, kde byl neustále středem pozornosti a kde ho neznámí lidé radostně vítali. Také jel navštívit rodiče, kteří byli kvůli jeho útěku rok vězněni v koncentračním táboře.

1. 6. se konala slavnostní přehlídka příslušníků 1. čs smíšené divize v SSSR za přítomnosti prezidenta E. Beneše.

 

24. června přijal pozvání donínských rodáků, kteří vymysleli, že uspořádají k jeho návratu slavnost s programem, v němž mělo být hlavním bodem programu jeho vzpomínání na válku. Tam také poznal dceru svého učitele pana Chládka, Hanku.

 

Chtěl jsem ještě chviličku zůstal u pana učitele Chládka. Všiml jsem si totiž, že se k němu tlačí hezká dívenka v krásně vyšitém národním kroji. Teď se ho dokonce chytla v podpaždí.

  Zdálo se mi, že si mě pozorně prohlíží. Otočil jsem se k ní a chtěl jsem jí něco říci – prostě cokoli, co mne napadne. Než jsem spustil, skočil mi do „řeči“ pan učitel.

 „To je naše Hanka.“

 Chvilku jsem hrabal v paměti, znovu jsem se zadíval do krojovaného obrázku a udiveně vyjel:

 „Cože?! To je to miminko, které jsem u vás na pavlači houpal v kočárku, když plakalo?“

 „Ano, to je ona,“ smál se hlasitě pan učitel Chládek, zřejmě potěšen, že jsem si vzpomněl na doby, kdy nás učil fotografovat a vyvolávat u nich v bytě.

 „Bože, ten čas je sprintér!“ napadlo mě. Jakoby z peřinky skočila rovnou do kroje.

 „Velice mne těší, slečno,“ uklonil jsem se jasně modrým očím a hezounké tvářičce, poněkud polité červení.

 Podala mi ruku a mile se usmála.

 Netušil jsem, že jsem v té chvíli zachytil ve své dlani největší štěstí svého budoucího života.[9]

 

Letci z Anglie přiletěli na letiště v Ruzyni v srpnu. 26. srpna se konal pochod všech československých válečných pilotů Prahou. Ukončila ho slavnostní přehlídka prezidentem republiky na Staroměstském náměstí za přítomností členů vlády a vysokých vojenských a politických představitelů.


Život po válce


Setkání s Hankou Chládkovou se mu stalo opravdu osudným. Přerostlo ve vztah, který potvrdili 14. srpna 1947 svatbou. Po válce stačil major Fajtl vystudovat válečnou školu a nějaký čas zastával vysoké vojenské funkce. Ale nová komunistická vláda jeho úlohu v odboji ocenila tím, že již v roce 1949 byl z armády propuštěn a záhy na to, jako mnozí další českoslovenští letci, kteří bojovali za války na západě, zatčen, degradován na vojína a vězněn bez soudu 17 měsíců na Mírově. Paradoxně byl vězněn spolu s těmi, proti kterým celých šest let bojoval: gestapáky a příslušníky SS. Naštěstí se vyhnul komunistickým bestiálním výslechům a mučení, na jejichž následky mnozí vězni umírali. Po propuštění pracoval jako dělník a skladník až do částečné rehabilitace v roce 1964, kdy byl povýšen na plukovníka v záloze a kdy přijal zaměstnání ve státní letecké inspekci. Dalších ocenění se mu dostalo až po pádu komunistického režimu. Spolu s Karlem Mrázkem stanul v čele Svazu letců. Dále byl povýšen na generálmajora a v roce 2003 na generálporučíka. V roce 2002 se stal čestným občanem hlavního města Prahy. František Fajtl zemřel 4. října 2006.


František Fajtl se po válce začal věnovat spisovatelství. Vlastně se této činnosti věnoval již v Anglii, kde publikoval své příběhy v časopise Čechoslovák. U nás se samozřejmě vešel ve známost až po svém návratu. Své zážitky z bojů ve druhé světové válce velmi sugestivně líčí ve svých vzpomínkových knihách. První z nich – Sestřelen – vyšla již roku 1946. 

 

 

Závěrem

Během celého psaní seminární práce jsem pracovala s nečekaným zápalem a potěšením, neboť mě život Františka Fajtla velice zaujal. Jeho knižní prvotinu Sestřelen jsem přečetla za jeden den a mohu ji jedině doporučit všem, kdo si chtějí přečíst příběh o opravdové statečnosti, lidské solidaritě a přátelství.

 

I když Fr. Fajtl nepatřil mezi naše stíhací esa, jeho zásluhy v boji za vlast jsou nezpochybnitelné. Zápal, s jakým opět usedl do letadla po svém návratu do Anglie, kdy se mohl po strastiplné cestě rozhodnout, že raději bude pracovat v pohodlí kanceláře, je obdivuhodný. Neméně hodná obdivu je skutečnost, jak se vyrovnal s pronásledováním komunistického režimu. Dnes již nepochopíme, jak bylo možné, že hrdinové skončili ve věznicích mezi největšími zločinci. Nejsmutnější je, že mnozí se svého osvobození nedočkali a stali se oběťmi totalitního režimu, který na našem území následoval po onom, který se díky nim podařilo zlikvidovat.


Seznam použité literatury:

 

Borovan, Václav. Historie československého letectva 1914-1945, Knižní klub, Praha, 1998

Fajtl, František. Vzpomínky na padlé kamarády. Horizont. Praha, 1991

Fajtl, František. Létal jsem s Třistatřináctkou. Naše vojsko. Praha, 1991

Fajtl, František. První doma. Naše vojsko. Praha, 1980.

Fajtl František. Podruhé doma. Naše vojsko, Praha, 1984

Šmoldas, Zdeněk. Českoslovenští letci ve Velké Británii 1940-1945.


Zdroje na internetu:

http://www.praha6.cz/index.php?strana=fajtl

http://www.czsk.net/svet/clanky/osobnosti/fajtl.html

 



[1]  Fajtl, František. Vzpomínky na padlé kamarády. Horizont. Praha, 1991str. 82

[2] Borovan, Václav. Historie československého letectva 1914-1945, Knižní klub, Praha, 1998, str. 69-70

[3] http://www.czsk.net/svet/clanky/osobnosti/fajtl.html

[4] Borovan, Václav. Historie československého letectva 1914-1945, Knižní klub, Praha, 1998, str. 77

[5] Fajtl, František. Létal jsem s Třistatřináctkou. Naše vojsko. Praha, 1991, str. 62

[6] Fajtl, František. Sestřelen. Naše vojsko. Praha, 1948, str. 25

[7] Fajtl František. Sestřelen. Naše vojsko. Praha, 1948, str. 269

 

[8] Fajtl Frantiek. Létal jsem s Třistatřináctkou. Naše vojsko. Praha, 1991, str. 198

 

Obrázek: Fajtl František. Sestřelen. Naše vojsko. Praha, 1948

9 Fajtl František. Podruhé doma. Naše vojsko, Praha, 1984. str. 294

[10] Obrázek: http://www.praha6.cz/index.php?strana=fajtl

 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

MSChaity - Транспортно-логистическая компания "МСК"

17. 1. 2021 2:16

Узнайте стоимость доставки Вашего товара из Китая, Кореи или Японии до Вашего склада в России. Таможенный агент Азия-Трейдинг осуществляет регулярные международные отправки грузов с проведением таможенного оформления.

Ondřej Pavlíček - Uznání

20. 4. 2008 11:11

Chci ocenit výbornou práci autorky, ze které jsem si doplnil některé údaje.O historii čs. letců jsem se nějakou dobu intenzivně zajímal a musím říct že takto ucelený přehled o působení gen. Fajtla v boji proti fašismu se jen tak nevidí.

Matouš Šimík - Letecké povídky

13. 4. 2007 13:52

Dobrý den sháním už dlouho knihu letecké povídky od fajtla a potřebuji informace o teto knize popř kde by se dala ofotit nebo vytisknout abych si ji mohl přečíst.
Pište na mail:Matous.simik@seznam.cz
Děkuji.

Honza - seminarni prace

15. 2. 2007 13:47

dobry den ,potreboval bych informace o knizce frantiska fajtla podruhe doma.Jestli neco vite prosim napiste mi na Pejsky@seznam.cz

Vladimír Bärtl - odkaz

4. 2. 2007 11:00

Dobrý den, dovolil jsem si toto Vaše velmi pěkné vyprávění o gen. F. fajtlovi dát jako odkaz na mé stránky (www.litac.estranky.cz), do fotogalerie o setkávání válečných veteránů v Teplicích a na našem letišti. Věřím, že nebudete mít námitky. S pozdravem Vladimír Bärtl