Apoštol Pavel v Lystře
OBRANA PROTI UCTÍVÁNÍ
PAVLA A BARNABÁŠE JAKO ŘECKÝCH BOHŮ
Apoštola Pavla potkalo na jeho misijních cestách mnoho situací, kdy si nemohl být jistý zachováním svého života. Potkala ho však i ojedinělá situace, kdy se stal objektem uctívání jako jeden z řeckých bohů. Zprávu o tom máme v knize Skutků apoštolských.
Skutky apoštolské, 14 kapitola
8V Lystře žil jeden člověk, který měl ochrnuté nohy; byl chromý od narození a nikdy nechodil.
9Ten poslouchal Pavlovo kázání. Pavel se na něho upřeně podíval, a když viděl, že věří v Boží pomoc,
10řekl mocným hlasem: „Postav se zpříma na nohy!“ A on vyskočil a chodil.
11Když zástupy viděly, co Pavel učinil, provolávaly lykaonsky: „To k nám sestoupili bohové v lidské podobě!“
12Barnabášovi začali říkat Zeus, Pavlovi pak Hermes, poněvadž to byl především on, kdo mluvil.
13Dokonce kněz Diova chrámu před hradbami dal přivést k bráně ověnčené býky a chtěl je s lidmi apoštolům obětovat.
14Když se
to Barnabáš a Pavel doslechli, roztrhli svůj oděv, vběhli do zástupu mezi lidi
15a
volali: „Co to děláte? Vždyť i my jsme smrtelní lidé jako vy. Zvěstujeme vám,
abyste se od těchto marných věcí obrátili k živému Bohu, který učinil nebe,
zemi, moře a všechno, co je v nich.
16Tento
Bůh sice v minulosti nechával pohanské národy žít, jak chtěly,
17avšak
nepřestal dosvědčovat sám sebe tím, že jim prokazoval dobro: dával vám z nebe
déšť i úrodu v pravý čas, sytil vás pokrmem a naplňoval radostí.“
18Takovou řečí se jim jen s námahou podařilo zadržet zástupy, aby jim nezačaly obětovat.
19Tu se tam objevili Židé z Antiochie a Ikonia, strhli lidi na svou stranu a začali Pavla kamenovat. Když mysleli, že je mrtev, vyvlekli ho z města.
20Ale učedníci ho obstoupili a on vstal a vrátil se do města.
Druhého dne pak odešel s Barnabášem do Derbe.
Kontext
Pavel je v Barnabášově[1] doprovodu na své první misijní cestě. Spolu cestují Malou Asií
a kážou v synagogách židům, ale také Řekům. Mají velký úspěch u obou skupin a židé
na ně počínají žárlit a popouzí lid, a tak Pavla a Barnabáše vyhání
z měst, kde kážou. Z Iokinia oba apoštolové utíkají, protože jim
hrozí ukamenování. Dostávají se tak do menších měst v horách, jako je
právě Lystra.
Lystra
Pavel navštívil Lystru na své první a druhé misijní cestě.
Kapitola 14 vypráví o jeho příchodu do Lystry poté, co prchal před židy i
pohany z města Ikonia. Lystra je nevelké město ležící v dnešním
Turecku. Bylo to pohanské město, bez synagogy /viz Sk14,19/, a tak Pavel
s Barnabášem začali kázat evangelium na ulici. Díky tomu, že Pavel dokázal
uzdravit ochrnutého muže, začal lid Pavla a Barnabáše považovat za řecké bohy
Dia a Herma nebo chcete-li Jupitera a Merkura.
Proč je považovali za
Dia a Herma?
Podle řeckých bájí a pověstí víme, že antropomorfní řečtí
bohové rádi navštěvovali Zemi a pomáhali lidem nebo se jim mstili za jejich
neúctu. A právě dvojice Zeus – Hermes byli svými návštěvami Země známí.
Objevují se nám například ve známé báji Filemon a Baucis,[2] která se měla odehrát právě v tomto regionu. Proto byli Barnabáš
a Pavel ztotožněni s těmito dvěma bohy poté, co Pavel vykonal zázrak a
uzdravil od narození chromého muže, který uvěřil v Boží pomoc. Uzdravení
tohoto muže je velmi podobné k uzdravení chromého muže Petrem ve Sk 3, 2.
V obou případech jsou muži chromí od narození a okamžitě po uzdravení
vyskočí a chodí. Můžeme v tom vidět důkaz, že Pavel je apoštolem stejné
úrovně jako Petr.
Autor Skutků argumentuje tím, že Pavel byl zván poslem Bohů
proto, že více mluvil. Barnabáš byl méně nápadný a měl také úctyhodný zjev,
stejně jak se věřilo o Diovi, že se podobně projevoval při svých některých
pozemských poutích. Nehledě na to, že Barnabáš byl zhruba o 10 let starší než
Pavel.
Zeus – vládce olympských
bohů, otec Herma, jehož zplodil s nymfou Maié. Svrchovaný pán Země. Zeus pozbýval
často své důstojnosti tím, že podléhal své silné náklonnosti k ženám, ale
také k mužům. Jeho syn se příliš od svého otce nelišil, bůh Hermes byl také
velký milovník, měl např. poměr s bohyní Afroditou, čímž zplodili boha
Hermafrodita.
Hermés – posel bohů,
průvodce zemřelých do podsvětí, bůh obchodníků, cestovatelů, ale také zlodějů a
podvodníků, vynalezl abecedu, čísla a
míry a naučil je používat lidi; byl ztotožňován s egyptským bohem Thovtem,
který byl také bohem vědění.
Tím že byly považováni za vládce bohů a jeho syna, se jim mohlo dostat sotva větší pocty. Lidé se
obávali jejich moci, měli strach, že jako v báji bude za neochotu bohy
pohostit město zničeno. Tak jim sám kněz Diova chrámu chtěl obětovat Diovo
posvátné zvíře – ozdobeného býka a podle zvyku tak uctít bohy. Obvyklá praxe
v této oblasti byla, že chrámy byly za branami města. Je také možné, že i
samotné uzdravení chromého muže se událo v městské bráně, protože chromí
lidé se živili žebráním a nejlépe se jim žebralo v místech jako byly městské
brány, protože tam mohli oslovit co nejvíce lidí.
Ve verši 11 je zdůrazněno, že dav mluvil lykaonsky. Bylo totiž
běžné, že vesnice na východě Římského impéria měly svůj vlastní jazyk, i když vzdělaní
lidé mluvili řecky a později i latinou.
To, že lid hned provolá Pavla po vykonání zázraku za boha, svědčí o jeho
lehkověrnosti. Walwoord a Zuck ve své knize upozorňují na to, že když lidé
mluvili lykaonsky, Pavel a Barnabáš nemohli rozumět tomu, co říkají[3]. Možná že ale vytušili co se chystá.
Prohlášení davu bylo samozřejmě v Barnabášových a
Pavlových očích modloslužba a nemohli si
to nechat líbit a tak na znamení vrcholného rozhořčení ze sebe strhli šat. Tím
dali najevo své citové pohnutí. (Roztrhnutí šatu se nám objevuje v Bibli
několikrát a vždy se tím tak dává najevo, že jeho nositel prožívá buďto
zármutek /Gn 37, 34/, zděšení /2 Kr 22, 11/, úžas nebo rozhořčení /Mt 26, 65/
či kajícnost /Jl 2, 13/. ). Stržení oděvu si však nemůžeme představovat jako
spontánní odhalení. Zpravidla se roztrhnutí provádělo
Pavlova a Barnabášova
řeč
Pavel s Barnabášem se okamžitě ohrazují, že nejsou těmi
bohy, za které je považují, že jsou smrtelní lidé, stejně jako jejich
posluchači. Následně se je snaží přesvědčit, aby opustili od svého dosavadního
náboženského života a začali uctívat jediného pravého Boha. Jedná se opět o
univerzálnost křesťanské zvěsti.
Pavel se snaží pohany zaujmout a proto jim říká, že Bůh dával
pohanským národům z nebe déšť i úrodu v
pravý čas, sytil je pokrmem a naplňoval radostí. Upozorňuje pohany, že Bůh
se o ně staral po celé věky, že není nějakým novým, dalším božstvem (v antickém
světě bylo běžné, že se začala uctívat nová božstva, která měla původ
v jiných zemích a hodila se do panteonu nebo se nová božstva identifikovala
s těmi domácími) které se jim teď přichází představit. Dokazuje jim, že
tento Bůh je jediným svrchovaným Bohem, který sám stvořil nebe a zemi. Zdůrazňuje
to, co očekávají pohané od svých bohů. Pokud je chce tedy zaujmout svým Bohem,
musí jim ukázat, že ne jejich /falešní/ bohové, ale Ježíšův Bůh je ten, kdo jim
dává života potřebné. Argumentuje pro Nový zákon nezvykle, mluví spíše jazykem
Starého zákona. Říká jim, že díky jeho zvěsti teď mají možnost se odvrátit od marných
věcí a začít uctívat živého Boha. Jejich řeč musela být působivá, protože se
jim i když jen stěží, podařilo Řeky přesvědčili, aby je nezačali uctívat. Byl
to úspěch, přesvědčili tím přeci i kněze Diova chrámu, že ho nenavštívil bůh,
kterému zasvětil svůj život.
Pavel a Barnabáš však nestačili svůj boj proti polyteismu
v Lystře dokončit, protože je pronásledovali Židé z Ikaionu a Antiochie
až do Lystry a začali Řeky štvát proti nim. Dav přesvědčili a ti, co neuvěřili
v Pána začali jej společně s Židy kamenovat.
Použitá literatura
Bible - ekumenický překlad, Biblická společnost, 1990
JORDAN, Michael.
Encyklopedie bohů. Praha: Volvox
Globator. 1997. ISBN 80-7207-087-8
Keener, Craig, S. The IVP Bible background commentary: New Testament. Madison: InterVarsity Press, 1993. ISBN 0-8308-1405-1
Walvoord, John – Zuck, Roy. The Bible
Knowledge Commentary - the New Testament: An Exposition of the Scriptures.
David C. CooK: Colorado Sprig,
1983. ISBN 978-0-88207-812-0
[1] S Barnabášem se setkáváme poprvé v Sk 4, 36, kdy se dozvídáme, že to byl levita z Kypru, kterého apoštolové pojemnovali Barnabáš a který prodal svá pole a peníze za ně utržená přinesl apoštolům. Byl to právě on, kdo přivedl Pavla mezi apoštoly. Provázel Pavla na jeho první misijní cestě a pomohl mu prosadit na Jeruzalémském sněmu, že křesťané z pohanů nemají být vázáni židovským zákonem. Barnabáš je zakladatelem Kyperské církve a je zároveň patronem Kypru.
[2] Za starých časů na sebe brávali Zeus a posel bohů
Hermes lidskou podobu a chodili po světě, aby viděli, jsou-li lidé dobří nebo
zlí. Na sklonku jednoho dne došli do krásného údolí, plného krásných a bohatých
dvorů. Rozhodli se zde přenocovat. Zeus poslal Herma, aby se poptal po nějakém
ubytování. Hermes byl za chvíli zpátky. "Nikde nás nechtějí, Die, pro
tuláky prý nocleh nemají. Někde na mne dokonce poštvali psy!" "Byl
jsi opravdu všude?" "Zkusil jsem všechny velké statky, nebyl jsem jen
v té malé chaloupce na kraji. Tam nás určitě nebudou moci přivítat." Zeus
se však rozhodl, že to zkusí i tam. V chaloupce žili stařičtí manželé Filemon a
Baucis. K Hermovu překvapení přivítali hosty velmi srdečně. Sami mnoho neměli,
hostům však snesli na stůl vše, co mohl jejich chudý příbytek a zahrádka
nabídnout. Baucis otřela stůl voňavou mátou a prostřela na bílém pláténku
skromnou večeři. Na stole se objevila jablka, plástev medu, hrozny, které
uzrály za chalupou. Filemon naléval hostům víno míchané s vodou a pořád se omlouval, že je
to jen laciné víno. Když však naléval další a další kalichy a džbán byl pořád
plný, Baucis poznala zázrak a vydechla: "Sestoupili k nám bohové."
Oba s Filemonem se začali svým hostům klanět a
chtěli pro ně upéct svoji jedinou husu. Bohové je však zadrželi a Zeus jim
pokynul, aby vyšli před svoji chatrč. Uviděli, že jejich údolí je zalito vodou,
všechny bohaté, ale pyšné statky jsou v hlubinách. Nic nenasvědčovalo tomu, že
ještě před chvílí zde bylo něco jiného, než vodní hladina. Stařičká chatrč,
před kterou stáli se začala proměňovat v krásný chrám s bílými mramorovými
sloupy a zlatou střechou. "Za to,
že jste nás tak vlídně přijali a podělili se s námi o to málo, co jste měli,
splním vám přání," řekl Zeus. Stařečci se ani nemuseli domlouvat.
"Přáli bychom sloužit v tomto krásném chrámu a až přijde náš čas, chceme
zemřít ve stejnou chvíli. Ať nemusíme jeden druhého pohřbívat," řekl za
oba Filemon. A tak se stalo. Jednoho dne seděli spolu před chrámem a vyhřívali
se na sluníčku. Filemon se podíval na Baucidu a uviděl, že začíná zarůstat
listím. "Sbohem," řekl. Baucis se k němu otočila, natáhla ruku a ta
se změnila ve větev. Oba se proměnili ve stromy, Filemon v dub a Baucis v lípu.
Zůstali blízko sebe i po smrti a zafouká-li vítr, dotýkají se větvemi. Převzato z:
http://referaty-seminarky.sk/grecke-baje---filemon-a-baucis/
[3] WALVOORD, John – Zuck, Roy. The Bible Knowledge Commentary - the New Testament: An Exposition of the Scriptures. David C. CooK: Colorado Sprig, 1983. str 391.
Monessa Kroketa. - Pěkný...