Agathky svět

Vznik pojmu dal existencionálni filosof 20. století Karl Jaspers. Mezní situace jako taková znamená pro člověka otřes. Je pro něj poznáním něčeho nového, nečekaného a zdrcujícího. Člověk je obklopen (více či méně) jistým materiálním světem, ale ve chvíli, kdy nastane mezní situace je člověk znejistěn, protože přestanou dostačovat dosavadní odpovědi na otázku smyslu nebo jistoty života. A právě ve chvíli, kdy člověk začíná hledat smysl svého života v něčem nemateriálním, setkává se podle Jasperse s transcendencí. Podle něj nemůžeme smysl lidské existence popsat, můžeme jej však díky mezním situacím zakusit. Dostávají nás do blízkosti toho, co přesahuje náš svět a naše chápání. Díky nim pochopíme, že svět není takový, jaký jsme si ho představovali.

V mezních situacích jsou ohroženy naše základní potřeby (podle Maslowovy pyramidy potřeb první dvě nejzákladnější – fyziologické potřeby a potřeba jistoty a bezpečí).

Hyerarchie potřeb podle Maslowa[3]

Sebeaktualizace

Úcta (uznání)

Náležení a láska

Jistota a bezpečí

Fyziologické potřeby (hlad, žízeň, spánek)

Do  tíživých situací se ale lidé dostávali od pradávna, můžeme snad bez nadsázky tvrdit, že patří k lidské existenci od jejího počátku.[4] Lidé začínali mezní situace postupem času reflektovat a zabývat se jimi. V tom můžeme vlastně spatřovat počátek antické filosofie, u jejíhož zrodu stály otázky:

→ Jak vznikl svět?

→ Proč vůbec něco jest?

→ Jak to jest?

→ Jaký smysl má můj život?

Právě otázky po smyslu života nám vyvstávají na mysli, když se dostáváme do krajních životních situací. Ptáme se proč musíme procházet onou tíživou situací, proč jsme zrovna my zkoušeni. Všechny tyto otázky nakonec směřují k závěrečné otázce, proč tu vlastně jsme, jaký má naše existence smysl. Je tedy odpověď na otázku po smyslu života tím stěžejním, co by měl člověk poznat?

Otázky po smyslu života nestojí pouze u zrodu antické filosofie, ale také podle religionistické responsivní teorie Jana Hellera u vzniku náboženství. Podle Hellera je náboženství odpovědí na lidskou otázku po smyslu života. (Když člověk na základě mezní situace reflektuje svou existenci a začne se ptát po jejím smyslu, sám si na tuto otázku neumí odpovědět a začně si proto vytvářet bohy, v sekularizované společnosti životní cíle – hodnoty, které dají jeho životu „smysl“.)  Hledání smyslu života můžeme tedy nazvat antropologickou konstantou.

Náboženství vlastně jako první řešilo otázku mezních situací – viz poznámka pod čarou č. 4. Samozřejmě na tyto otázky nám neodpovídá pouze Bible. Otázku po smyslu života (zásadní otázkou také bylo, odkud se člověk vzal)  řešily i tradice jiných náboženství. Pokud budeme uvažovat v tradičním pojetí evropské kultury, která dostala základ v antické kultuře, neměli bychom opomenou mytologický pohled na svět. Vždyť před vznikem filosofie to byla právě mytologie, která antickému člověku odpovídala na jeho základní otázky a ulehčovala mu překonávání mezních situací. Pak následoval přechod od mýtu k logu, rodila se filosofie. A kdo jiný, než právě filosofové by měli řešit tuto pro lidstvo zásadní otázku? Je pravda, že první filosofové byli čistí materialisté a řešili spíše otázku z čeho je svět stvořen. Exkurze po jednotlivých filosofických systémech a jijich výkladech smyslu života by byla jistě velmi zajímavá, ale není v mezích této úvahy.

Samozřejmě mezní situace si sám pro sebe řeší každý člověk za sebe. A nyní se dostává ke slovu Hartlova definice: projevuje se v nich odolnost člověka. Ano, v setkání s mezní situací člověk ukáže, co v něm dříme. Jestli životně náročnou situaci dokáže překonat nebo jí podlehne. To samozřejmě záleží na individualitě konkrétní lidské bytosti - nebo je to dáno osudem? Údělem člověka je hledat odpovědi na tyto otázky.

Pokud pomineme náboženské systémy, různá náboženská hnutí, duchovní učitele a guru, jsou to tedy filosofové, kteří nám pomáhají hledat odpovědi po smyslu naší existence. V dnešní době nám na otázku po smyslu života hledají odpovědi i psychologové, ale psychologie řešící otázku smyslu života velmi koketuje s filosofickými systémy a hranice mezi psychologem a filosofem je v některých případech velmi tenká, či se dokonce stírá.

Zde se zastavíme u jednoho z velikánů psychologie 20. století, Viktora Emanuela Frankla, a to proto, že sám prožil největší selhání lidstva v dějinách – šoa. Již jako působící psychiatr byl za války vězněn v Terezíně a Osvětimi. Poznal tedy na vlastní kůži to, o čem mnozí jen psali – co to znamená stát každý den na prahu smrti, nejistotu, vtírající se beznaděj. Zkrátka prošel si snad veškerými formami mezních situací, jaké jen mohou být. Ale nepodlehl jim.  A právě sílu na přežití našel v hledání smyslu života. Dokázal sebe i své spoluvězně přesvědčit o tom, že pokud si naleznou něco, pro co budou mít v koncentračním táboře žít, tak ho přečkají. A právě na základě své životní zkušenosti založil psychologický směr logoterapii, který se zabývá neustálým hledáním smyslu v různých životních situacích. Smysl života podle něj můžeme objevit trojím způsobem:

1. vykonáním činu
2. prožitím hodnoty
3. utrpením – setkáním se s mezními situacemi.[5]

Logoterapie pomáhá najít člověku smysl života a pomáhá mu překonat existenciální vakuum. Krátkodobé a přechodné způsoby naplňování smyslu by měly vést k nalezení dlouhodobého životního smyslu.[6] V. E. Frankl by nám tedy odpověděl na naší otázku, že člověk má nalézt smysl svého života, protože jen díky němu může plnohodnotně žít.

Je paradoxní, že právě setkání s tíživou životní situací může náš život obohatit  (samozřejmě pokud ji tedy alespoň v relativním zdraví přečkáme) - že v nás vyvolá otázky po smyslu a donutí nás zamyslet se nad dříve samozřejmými věcmi novým pohledem. Po prožití mezní situace hledíme na svět jinýma očima. Očima, které si hodně poplakaly a které v sobě mají ukrytou velkou bolest. Ale jsou to oči, které mohou vidět to, co nám před tím bylo skryto. Složité životní situace nám můžou pomoci si uvědomit, že mnohé problémy, které pro nás byly dříve zásadní jsou vlastně jen nepatrné maličkosti, pro samotný lidský život nedůležité. Filosofové zabývající se touto problematikou to rozpoznali již dávno před námi a snažili se s tím vyrovnat po svém, jak nejlépe uměli – vymýšlením filosofických teorií. Pro umělce – malíře, hudebníky či spisovatele to bylo impulzem k tomu, aby vytvořili úchvatná umělecká díla[7]. My tedy máme situaci ulehčenou tím, že můžeme poznat jejich dochované úsilí a pomoci tak pochopit úděl nebo alespoň najít útěchu a povzbuzení. Otázkou však stále zůstává, jestli onen smysl života je rozpoznatelný, nebo člověku zůstává pravá podstata skryta.

Použitá literatura

Drapela, Victor. Přehled teorií osobnosti. 4. vydání. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-766-3

HARTL, Pavel. Psychologický slovník. 2. vydání. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-80-7367-569-1.

Kolektiv autorů. Ilustrovaný encyklopedický slovník II. díl J-Pri. 1. vydání. Praha: Academia, 1981. ISBN 505-21-856.

Obrázek na titulní straně převzat z:

http://images.google.cz/imgres?imgurl=http://www.artquotes.net/masters/picasso/picasso_guernica1937.jpg&imgrefurl=http://www.artquotes.net/masters/picasso/pablo_guernica1937.htm&usg=__-CcRACf4vwrf99W-d0b26Y1yTlw=&h=353&w=800&sz=113&hl=cs&start=1&um=1&tbnid=qUZrPD3gkhNsiM:&tbnh=63&tbnw=143&prev=/images%3Fq%3Dpicasso%2Bguernica%26hl%3Dcs%26client%3Dfirefox-a%26rls%3Dorg.mozilla:cs:official%26sa%3DG%26um%3D1