Jdi na obsah Jdi na menu

pronásledování čarodějnic

13. 11. 2006

Od 14. do 18. století byly v Evropě tisíce žen upáleny na hranicích jako čarodějnice. V první polovině 14. století probíhaly čarodějnické procesy nejvíce ve Francii, Anglii a Německu, kde byla v některých částech ženská populace téměř zlikvidována.

Ve 13. století se duchovní nadvláda římskokatolické církve začala hroutit. Církev ochablou bohatstvím rozkládala různá kacířská učení. Univerzální církev, instituce, která měla monopol v tehdejší Evropě na veškeré vědění, jak pozemské tak nebeské, byla jedinou hříšníkovou cestou ke spáse a nemohla si dovolit konkurenci. K boji proti kacířským hnutím byla vynalezena mocná zbraň – inkvizice, v níž důležitou roli hráli dominikáni.

Perzekuce začaly na rozkaz dominikánské inkvizice ustanovené ve 20. letech 13. století, aby se vypořádala se sektou katarů. Tito francouzští dualisté udělili ženám rovnoprávnost s muži. Když byli zlomeni, přišla řada na templářské rytíře. V roce 1326 papež Jan XXII., paranoik přesvědčený o tom, že se ho jeho protivníci snaží zbavit pomocí magie, souhlasil s dominikánským požadavkem boje proti čarodějnicím a udělal z kouzelnictví zločin.

Čarodějnictví však nebylo kacířství. Protože nemohla být čarodějnice upálena za čarodějnictví, musela být usvědčena z kacířství. To nebylo nic těžkého. Pokud se člověk spolčil s ďáblem a věděl přitom, že je to hřích, byl to prostě hřích a ne kacířství. Pokud se však člověk spolčil s ďáblem, aniž to považoval za hřích, uvažoval v rozporu s církevními dogmaty a byl tedy kacířem. Kromě toho velký církevní učenec Tomáš Akvinský byl o existenci čarodějnic přesvědčen.

Jen málokdo považoval tehdy kouzelnictví nebo čarodějnictví za zločin. Praktiky těchto vynalézavých umění byly velmi rozšířené a léčily stejným dílem jako proklínaly. Staré pohanské náboženství kořenilo velmi hluboko a lidé si velmi těžko zvykali na to, že by v něm mělo být něco špatného (satanského nebo protikřesťanského).

První světský čarodějnický proces se konal v Paříži roku 1390. Jehade de Brigueovou obvinil muž, jehož vyléčila, když měl smrt na krajíčku. Byla mučena a přiznala se, že je spolčená s ďáblem a byla upálena na hranici. Čas dozrál. stalo se tak přesně čtyřicet let po úderu černé smrti. Lidé byli vyděšeni, nebyli si jisti starými metodami, a tak se dali snadno přesvědčit, že se na ně Bůh rozzlobil. Za morovou nákazu byla dávána vina Židům a byli vražděni po celé Evropě. Kataři a templáři už neexistovali, teď přišla řada na ženy. Eva způsobila pád, když se nechala navést ďáblem, tudíž bylo jednoduché argumentovat tím, že ďábelské ženské umění ohrožuje přežití křesťanské společnosti. To chtěli dominikáni a využívali přitom dávné a stále se zvětšující mizogynie. Ale uplynulo ještě další století, než hysterie skutečně vypukla. Roku 1484 papež Inocenc VIII., humanista se světskými sklony a patron slavných renesančních umělců, vydal bullu Summis Desiderantes Affectibus, považovanou za oficiální výzvu k pronásledování čarodějnic. Do pohybu je uvedli o dva roky později němečtí dominikáni Kramer a Splenger vydáním základního díla o vyhledávání čarodějnic, nazvaného Kladivo na čarodějnice. Ti tvrdili, že z božího úmyslu jsou na světě ďáblové, kteří se spolčují s čarodějnicemi, aby škodili lidem. Dále se v knize uvádí, že přirozenou příčinou ženiny špatnosti je to, že ženy jsou mnohem vášnivější než muži. To bylo vidět na ženském prostopášném chtíči, který vedl ženy k tomu, aby se oddávaly stykům s ďábly a démony. Kromě toho byla již první žena zkažená, neboť byla vytvořena z pokřiveného žebra, směřujícího ven z muže. A protože kvůli tomuto nedostatku byla nedokonalým živočichem, byla vždy zrádná a plná neřesti. 

Čarodějnici se dala rozpoznat několika způsoby. Nepoučení měli v oblibě způsoby dva: vážení, při němž se používala jako závaží kostelní bible, zpravidla obzvlášť velká a těžká kniha, a zkoušku vodou. Při té byla osoba podezřelá z čarodějnictví svázána do kozelce a vhozena do vody. Pokud žena vyplavala na hladinu, bylo to znamení, že „přirozená“ voda vyvrhla „nepřirozenou“ čarodějnici. Jestliže klesla ke dnu, pokusili se ji vytáhnout dřív, než se utopila. Teologové, učení „čarodějničtí“ doktoři, tak surové postupy neschvalovali. Měli své vybranější prostředky. Každá čarodějnice měla na těle ďábelské znamení - stopu po ďáblově kousnutí, škrábnutí či štípnutí. Toto znamení nekrváceli. Hledání ďábelských znamení, tzv. zkouška jehlou, bylo tím jistým prostředkem, jak rozpoznat čarodějnici. Některé čarodějnice měly jednu bradavku navíc. To proto, aby mohly kojit skřety. Kterákoliv žena, považována jen za trochu zvláštní byla v nebezpečí. Rozšířila se epidemie paniky.

Za hlavní důvod pronásledování čarodějnic se považovala jejich činnost, kterou škodily ostatním lidem. Čarodějnice přivolávaly blesky, způsobovaly úhyn dobytka, začarovávaly vodu, aby smrděla, připravovaly krávy o mléko, ničili úrodu, ale i manželství. Zvláště znepokojující bylo podle názoru papeže a dominikánů to, že svými kouzly působily mužskou neplodnost.

Při zločinech čarodějnictví bylo obžalovaného nutno mučit, aby se přiznal za spásu své duše. Zpočátku používaly tortury (útrpného práva) jen inkviziční soudy, ale brzy se k němu přiklonily i soudy světské. Způsoby mučení byly ve všech zemích v zásadě stejné. Existovaly palečnice, jimiž se drtily prsty na rukou i nohou, kolo, které lámalo klouby, rozžhavené kleště, kterými se trhaly kusy masa z těla, „strappado“, které najednou trhlo tělem do vzduchu a vykloubilo oběti ramena, židle posetá hřeby, které byly zespoda rozpalovány. Za nejhrůznější byla považována španělská bota. Byl to jakýsi šroub, který se zabořil do lýtka a rozdrtil bércovou kost. Obecně se používala tortura insomniae, kdy oběť byla přinucena celé dny bdít. Při procesu byl problém v tom, že církevní soudy nechtěly prolévat krev - v církevní hierarchii nebylo místo pro katy. Tak církevní soudy předávaly oběti polomrtvé mučením světské moci s laskavým doporučením, aby nedošlo k prolití krve. Světská moc poslechla doslova, čarodějnice byly upalovány nebo věšeny. Čarodějnictví byl zločin, o němž doboví právníci používali termín crime exceptum, jinými slovy zločin, vymykající se obvyklému soudnictví. Jako svědci se připouštěli lidé, kteří obvykle u soudu svědčit nemohli: zločinci, osoby, jimž by odsouzení obžalovaného přivedlo výhodu, děti a ženy. Pravdivost svědectví se nezkoumala. Cílem soudních procesů nebylo zjištění pravdy, ale zničení čarodějnice.

Křesťanská víra uchovává po staletí vzpomínku na své mučedníky, kteří položili život za víru, a tito mučedníci jsou dodnes uctíváni a oslavováni. Z desetitisíců čarodějnic je vzpomínána jen jediná - Panna Orleánská, politická oběť.

Šílenství bylo velké a umíralo pomalu. Poslední exekuce pro čarodějnictví se konala v Británii kolem roku 1750 a poslední Zákon o čarodějnictví byl zrušen roku 1951! Roku 2000 se papež Jan Pavel II. omluvil za hříchy, které římští katolíci spáchali ve jménu své víry včetně přehmatů během inkvizice, systematického útlaku prováděného církevními hodnostáři, aby byly chráněny ortodoxní doktríny. Církev žádá o odpuštění svých omylů, jichž se dopustila ve službě pravdě tím, že používala neevangelických metod.
Literatura
: Dcery Eviny,Kaari Utrio,Havl. Brod 1994

  Paranormální jevy, Stuart Gordon, Praha, 1997

 Internet

 

 

 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář