Pronásledování německých Židů v období vlády nacistů (1933-1945)
Obsah
Moderní antisemitismus
Nacistická ideologie
Němečtí Židé před nástupem Hitlera
Protižidovská propaganda
Postavení Židů během prvních let po nástupu nacistů
k moci
Židovské organizace
Norimberské zákony
Židovská emigrace
Křišťálová noc
Proces koncentrace Židů
Konference ve Wannsee
Hromadné deportace
Ghettonizace
Veřejné označení Židů
Vyhlazovací tábory
Osvětimská továrna na smrt
Pochody smrti
Svět nechce uvěřit
Postoj němců k holocaustu
Jak na mne zapůsobila problematika holocaustu (závěr)
Prameny
Poprvé jsem o druhé světové válce slyšela od babičky. Kdykoli jsem byla u ní, povídala mi o osudech jejích, naší celé rodiny, ale i o osudu celého našeho národa během protektorátu. Slýchávala jsem o tom, jak na naše území vstoupili německá vojska a jak pro celý náš národ začaly krušné chvíle. Vyprávěla mi o svém dětství, které nejprve trávila v rodných Pardubicích, které musela její rodina po bombardování opustit. Tím vším ve mně babička vyvolala touhu po objasnění všech těch ukrutných věcí, které byly spáchány. Začala jsem číst knihy, ptala jsem se mnoha dalších pamětníků, dívala jsem se na filmy. Jednou jsem s rodiči navštívila terezínské ghetto. Bylo to něco nepředstavitelného, na tak smutném místě jsem ještě nebyla. Ze všech koutů bylo cítit utrpení a lidské strádání. Procházela jsem oním místem tiše, s jakousi skrytou hrůzou a úctou zároveň. Klidně se přiznám, že se mi do očí draly slzy.
Terezín však neměl být tím nejkrutější místem, jaké jsem
navštívila, (naštěstí jako pouhopouhý
návštěvník v bezpečné době). Na začátku třetího ročníku jsem se spolu
s dalšími pár lidmi vydala poznat místo, které je spojeno
s vyvražďováním nacistického Německa nejvíc – do Osvětimi. Pokud jsem byla v Terezíně smutná,
nebylo nic v porovnání s tím, co jsem prožívala v Osvětimi.
Tam jsem padala do těžkých depresivních
stavů a styděla jsem se za celé lidstvo. Styděla jsem se za to, že mi si po
táboru smrti vykračujeme naprosto bezpečně, jen s pocity beznaděje, zatímco
před šedesáti lety tam umíraly denně desetitisíce lidí.
Od té doby ve mně
hlodaly otázky typu: PROČ? JAK SE TO JEN
MOHLO STÁT? JAK TO MOHLI LIDÉ DOPUSTIT? Netroufám si říci, že si vypracováním
seminární práce na téma Pronásledování německých Židů v období vlády
nacistů
(1933 – 1945) na tyto otázky dokážu odpovědět. Dokonce si myslím, že na odpověď nenaleznu
nikdy. Snad jen pochopím, jak k největším lidským proviněním došlo.
Moderní antisemitismus
Od starověku až po novověk byli Židé diskriminovanou
skupinou pro jejich odlišné náboženství. Byli považováni za vrahy Ježíše
Krista, za což na ně byla uvalena dědičná kolektivní vina, která se vztahovala
na všechny následující generace. Pronásledování se mohli vyhnout pouze
přestupem na křesťanskou víru. V 19. století se vytvořila nová podoba
pronásledování Židů - rasistický antisemitismus. Od té doby nebyli Židé
pronásledováni kvůli svému náboženství, ale pro svůj rasový původ.
Příručkou moderního antisemitismu se staly padělané Protokoly
siónských mudrců, které ukazují Židy jako spiklence, kteří se snaží ovládnout
všechny ostatní národy, které se mají stát otroky v židovských rukách.
Protokoly se rozšířily na počátku 20. století nejprve v carském Rusku a po roce
1918 po celém světě. Podle údajů samotných padělatelů to mají být tajné dokumenty, o nichž jednala opoziční
skupina kolem hebrejského spisovatele Achada Ha-ama na prvním sionistickém
kongresu v Basileji v srpnu 1897. Ve skutečnosti se jedná o padělek carské
tajné služby, která chtěla antisemitismus použít k potlačení demokratizačních
tendencí v Rusku. V Německu se Protokoly setkaly se značným zájmem po 1.
světové válce. Poraženým Německem, které bylo stiženo ekonomickou krizí se
šířila víra, že porážka byla způsobena zradou ze strany levice a Židů. Židé
údajně stáli za bolševickou revolucí v Rusku a snažili se ji rozšířit i do
Německa. Zároveň byli odsuzováni jako tvůrci demokratické Výmarské republiky. K
těm, kdo Protokoly četli, patřili porážkou ve válce dezorientovaní občané a
frustrovaní antidemokraté. Vzpomínali na ztracený řád a byli přesvědčeni, že
demokracie znamená zánik. Protidemokratická struktura rasismu odpovídala přáním
těch, kdo protokolům věřili.
Míšení krve a tím způsobený
pokles rasové úrovně je jedinou příčinou
odumírání všech kultur, lidé totiž nehynou kvůli prohraným válkám, nýbrž proto,
že ztratí onu odolnost, která je vlastní jen čisté krvi.
Adolf Hitler
Rasové myšlení stálo v jádru nacistického
světonázoru. Základem byla představa o nadřazenosti německého nadčlověka nad
ostatními národy. Nacismus byl novodobým pohanstvím s kultem germánské árijské
rasy, krve a půdy. Nacisté čerpali z tradice evropského rasismu, moderního
antisemitismu a z pseudovědeckých teorií o potřebě rasové hygieny (udržování čistoty
rasy), které vzkvétaly nejen v Německu od přelomu století. Nacisté zneužili myšlenky darwinismu, který
je založen na předpokladu, že v přírodě z dlouhodobého hlediska přežívají
odrůdy těch živých organizmů, které se dokáží lépe přizpůsobit, a přenesli je
na národy. Ve své vulgarizované verzi
darwinizmu tvrdili, že probíhá neustálý boj na život a na smrt mezi národy
(případně rasami) a v tomto boji musí zvítězit německá rasa. Nacisté a též
většina moderních nacionalistů a antisemitů sdíleli představu národa jako
organizmu, který musí být stmelen a zbaven všech parazitů. Stavěli se tak do
pozice lékaře, který léčí nemocnou německou společnost. Národ měl být podle
nich očištěn od všech rozkladných prvků,
jejichž ztělesněním byla v nacistických představách židovská rasa a židovský
negativní vliv na společnost.
V 25bodovém programu NSDAP z 24. února 1920 se
požaduje zrušení mírového uspořádání z Versailles a přičlenění všech Němců k
velkému Německu. Strana žádala zajištění půdy (kolonií) pro usídlení německého
populačního přebytku. Program žádá, aby státními občany mohli být pouze
Volksgenossen (soukmenovci). Těmi mají být jen ti, kdo jsou německé krve. Žádný
Žid tak nemůže být Volksgenosse. Již v tomto programu je tak navrženo
druhořadé postavení pro židovské obyvatele. Ti mohli v Německu žít pouze jako hosté a mohli být
kdykoli vypovězeni. Program z roku 1920 kromě těchto bodů dále obsahuje řadu
protikapitalistických a radikálních požadavků.
Mnoho vědců podlehlo rasovým představám a snažilo se
je doložit. Tak byl na sjezdu NSDAP založen 3. 8. 1929 Nacionálněsocialistický
svaz německých lékařů (NSSNL), který kladl od počátku své existence důraz na
stranickost nad profesní a stavovské zájmy. Počátkem roku 1930 psal
nacionálněsocialistický měsíčník, že NSSNL není jen lékařské sdružení, ale
organizace, jejíž členy předurčuje jejich přírodovědné vzdělání k tomu, aby „vysvětlovali
profesním kolegům a poté i širší veřejnosti pojem národní biologie a její
politický význam a přispívali tak k vítězství národního socialismu“. První
stanovy, které svaz přijal zavazovaly jeho členy „k jednání podle zásad NSDAP a prosazování
nacionálněsocialistického ducha v německém zdravotnictví“.
Nacisté se snažili nalézt metodu, podle které by bylo
možné na základě tělesných znaků jednoznačně rozeznat ostatní rasy, především
rasu židovskou. Avšak ani měřením
lebečního indexu (sklonu lebky), analýzou složení krve, ani žádnou jinou
metodou se to nepodařilo.
I univerzity se přizpůsobily novému politickému
duchu. Počátkem roku 1933 přednášel rasovou hygienu jen Fritz Lenz v Mnichově.
Na seznamu přednášek z roku 1939 je už Nauka o lidské dědičnosti jako základu
rasové hygieny povinným předmětem na všech lékařských fakultách. Na
univerzitách vznikaly rasově biologické ústavy s odděleními antropologie,
rasové hygieny, genetické patologie, experimentální genetiky a genetické
statistiky.
Židům byla v nacistickém myšlenkovém světě
přisuzována role hlavního protivníka, kterého je nutno v boji za vítězství
německé rasy zdolat. Židé byli v představách Adolfa Hitlera podřadný národ
neschopný vlastní tvůrčí aktivity, který pouze parazituje na árijských
národech. Židé demoralizují mravné a tvořivé arijské národy lichvou,
alkoholismem, nemravným uměním, mají na svědomí prostituci a obchod se ženami.
Do Hitlerovy rasové koncepce se nehodili i jiné skupiny- Romové, syfilitici,
alkoholici a zločinci. Pouze na Židy se však nahlíželo jako na skupinu strojící
úklady proti německému národu. Představovali mezinárodní sílu bez kořenů, která
se snaží podkopat Německo zevnitř i zvenčí, a to prostřednictvím mezinárodního
bolševismu a mezinárodního finančního kapitálu.
Až do poloviny 19. století byli Židé klasifikováni jako jedna ze skupin bělochů.
Postupně začali být považováni za podobající se opicím, ale ne proto, že by se
dostatečně nevyvinuli, ale proto, že degenerovali. S nástupem evoluční teorie
se opičí rysy stávali součástí široké škály etnických a rasových stereotypů.
Etnologové 20. století tvrdili, že hustý židovský vous a tělesné ochlupení je
znakem opic.
Hudební skladatel Richard Wagner napsal, že nižší
rasy pocházejí z opic, zatímco Árijci
odvozují svůj původ od bohů. Ve svém projevu roku 1927 v Mnichově Hitler uvedl:
„Odmyslete si nordické Němce a nezbude vám nic, než jen tanec opic.“
Němečtí Židé před nástupem Hitlera
Němečtí Židé, první oběť nacistického režimu, tvořili jednu z nejstarších židovských komunit
v Evropě. Do roku 1933 byli němečtí Židé obecně považováni za modelový příklad
úspěšné emancipace a tvořivé interakce mezi Židy a jejich nežidovským prostředím.
Mnoho z nich se nepovažovalo o nic méně za Němce než jejich křesťanští krajané.
Okolo 12 000 jich padlo na bojištích 1. světové války, bojujíce za zájmy a
slávu své milované německé země.
Nacistům nešlo o rasové vyčištění německého národa.
To byl jen šikovný argument, díky kterému se jim podařilo zapojit do svého
plánu co nejvíce civilního obyvatelstva. Šlo jim o moc, o majetek a o ovládnutí
světa. Židé byli elementem, který se objevoval ve všech evropských státech a
právě díky tomu byli tak zranitelní.
Na každé titulní stránce stálo pod čarou velkým
písmem „Židé jsou naším neštěstím“.
Pro Der Stürmer byl Žid ztělesněním ďábla a talmud naukou o vraždění křesťanů a
podvodech, židovské modlitby nenávistné
rituály proti křesťanům a rituální vraždy byly vytčeným cílem méněcenné
židovské rasy. Pokud se Žid směje, pak kvůli podařenému podvodu, je- li
špinavý, pak je to typicky židovské, pokud ho nelze rozpoznat podle měřítek
Stürmeru, pak se maskuje a je o to nebezpečnější.
„Bez řešení židovské otázky není vykoupení pro
německý národ.“
„Bez zlomení panství Židů není vykoupení lidstva.“
Reklamy, které se na konci čísla Stürmeru tiskly dokazují, jaké úctě se Streicherovy
názory těšily. Nenajdeme tu senzační reklamy podobné těm, které nalézáme v
bulvárním tisku. Inzerovali zde nesmírně uznávané společnosti, které nabízeli
vše od lístků do berlínské zoo po hotely či pojištění. Vkusně uměřeným stylem,
který obzvláště kontrastoval s obsahem listu, slibují reklamy mužům, že jim
obarví šediny a tím obnoví mládí. Ženám mají větší přitažlivost přinést
podvazkové pásy či klobouky. „Vaše reklama v Der Stürmeru vám vždy přinese
úspěch,“ praví poznámka na okraji stránky.[1]
Streicher se nacistickým vůdcům hodil k tomu, aby
popichoval veřejnost proti Židům. Byl však až příliš zuřivý a začal se jim
vymykat z rukou. Poté, co si čtenáři stěžovali, nařídil Hitler stáhnout z prodeje vydání Der Stürmeru věnovaného
rituálním vraždám. Když se funkcionáři nacistické strany pokusili Streichera
přibrzdit, obrátil svou zuřivost proti nim. Seznam Streicherových protivníků
narůstal až do roku 1940, kdy ho soud prohlásil za „neschopného zastávat
vedoucí funkce“. Byl tak zbaven všech svých mocenských postů a bylo mu zakázáno
pronášet veřejné projevy. Nato odešel na svůj venkovský statek, kde až do konce
války dál vydával svůj Der Stürmer. V roce 1946 byl norimberským tribunálem
odsouzen k trestu smrti.
Propaganda byla téměř všudypřítomná. Objevovaly se
protižidovské letáky, plakáty, jednotky SA provolávala na ulicích nenávistná
hesla a napadaly židovské obyvatelstvo.
Antisemitismus se
dostal i do učebnic. I zde se činil Julius Streichner. Vydal pro mládež
učebnici pojmenovanou Jedovatá houba. V ní bylo dětem pomocí ilustrací a názorných příběhů vysvětlováno
Židovské nebezpečí.
Změnil se i obsah učebnic biologie. Následující
ukázka je z učebnice biologie pro
páté třídy:
„Židé - rasová směs parazitujícího
druhu“
Okamžitě po převzetí moci nacisty začalo
pronásledování především ze strany SA, které na různých místech zastrašovaly,
terorizovaly a fyzicky napadaly židovské
obyvatelstvo. Od prvních dnů nového režimu začala být vydávána různá
protižidovská nařízení omezující výkon jejich povolání, vstup do veřejných
zařízení atd. Mnohé německé obce vyvěšovaly značky zakazující Židům vstup na
svá území.
Jedním z hlavních požadavků všech antisemitických
programů bylo vytlačení Židů z hospodářského života. Dne 1. dubna 1933 byl
vyhlášen bojkot židovských obchodníků, živnostníků, právníků a lékařů, jejichž
seznamy den před tím zveřejnily lokální listy na popud NSDAP. Akce byla
provázena intenzivní antisemitskou kampaní, podle níž měl být bojkot pouhou
odvetou za nepřátelské vystupování zahraničních Židů proti novému německému režimu.
Před dveře do obchodů, ordinací a advokátních kanceláří se postavili
příslušníci SA a varovali návštěvníky před vstupem. Hesla znějící z amplionů se
opakovala i na plakátech a transparentech: „Nekupujte u Židů“, „Vyhýbejte se
židovským lékařům!“, „Německá žena
nechodí k židovskému lékaři!“ Na
manifestacích se požadovalo snížení počtu Židů na středních školách,
univerzitách a v důležitých profesních skupinách, jako mezi lékaři nebo
právními zástupci, „na úroveň jejich podílu na celkovém počtu obyvatel“ (Židé
tvořili zhruba 1, 55 % obyvatelstva). 4. dubna byl bojkot oficiálně zrušen s tím, že splnil svůj účel.
Pod dojmem této akce byl hned 7. dubna přijat Zákon o obnovení kariérního úřednictva, který
poslal na nucený odpočinek všechny neárijské, komunistické a pro nacisty
nespolehlivé státní zaměstnance. Postižen byl každý, kdo měl jen jednoho
neárijského prarodiče. Nárok na penzi
vznikal až po desetileté službě, takže už toto opatření vedlo ke zničení mnoha
lidí. Po intervenci říšského prezidenta Hindenburga platila výjimka pro lidi,
kteří pracovali jako státní zaměstnanci už před 1. světovou válkou a bojovali
za Říši, případně jejichž otcové v této válce padli. Neochotně povolená výjimka nevydržela déle než
rok. 17. května 1934, ještě před Hindenburgovou smrtí, byla zrušena.
21. dubna 1933. Další protižidovský zákrok znamenal
zákaz židovské rituální porážky zvířat. V důsledku symbolického významu,
který Němci připisovali krvi, se smrt vykrvácením zdála zvrácená. Přísnost
nacistických zákonů a síla útoku na košer porážku však napovídají, že
v pozadí stály motivy mnohem důležitější, než snaha o humánnost.
22. dubna 1933 přišel další úder. Z nařízení říšského
ministerstva práce zanikala činnost "pokladenských lékařů neárijského
původu a pokladenských lékařů, projevujících se v komunistickém smyslu".
Eliminace proběhla na základě seznamů dodaných Sdruženími pokladenských lékařů.
Přes poměrně vysoký počet úspěšných odvolání přišlo do jara 1935 o smlouvu přes
2000 lékařů. S židovskými lékaři přestaly spolupracovat také rezervní pokladny
a soukromé pojišťovny a mnozí museli zavřít ordinace. Uvolněná místa se
přidělovala mladým nacistickým lékařům.
Souběžně probíhali čistky na univerzitách. Podle
jmenných a profesních seznamů byli propouštěni všichni neárijští profesoři.
Čistkám se nevyhnuli ani studenti. Zákon proti přeplňování německých škol a
univerzit stanovil, že neárijci smějí být na středních a vysokých školách
zastoupeni pouze procentem, které odpovídá židovskému podílu na celkovém počtu
obyvatel- čili 1, 5 %. Podíl židovských
studentů se však pohyboval mezi 15- 40 procenty. Většina musela z univerzit
odejít, zbylí nesměli studium řádně dokončit. Nový zkušební řád z 5. února 1934
spojoval absolutorium s prokázáním árijského původu a správnými politickými
postoji. Vedle Židů nebyli k závěrečným zkouškám připuštěni také studenti, u
nichž existovala pochybnost o jejich národní nebo morální spolehlivosti.
Podle nového nařízení ze 17. května 1934 přišli o
licenci i lékaři s neárijskými manželskými partnery. Opět se uzavírali ordinace
a vzniklé mezery zaplňovali mladí, straně oddaní lékaři.
Protižidovská opatření se
týkala i ostatních oborů. Říšský tiskový zákon ze
4. října 1933, který učinil žurnalistiku veřejným posláním, nařizoval,
že všichni redakční šéfové musí být držiteli německého státního občanství, musí
být árijského původu a nesmí mít za manžela či manželku Žida.
Hlavním vnitřním problémem židovské komunity byly
ideologické rozdíly mezi nejvýznamnějšími židovskými organizacemi, především
mezi organizacemi německých asimilantů a sionistů. Asimilanti nevěřili, že by
nacismus mohl být významným nebezpečím, kdežto sionisté nikdy
v uskutečnění německo-židovské syntézy nevěřili. V ovzduší hrozícího
nebezpečí se však podařilo překlenout rozdílné názory, a tak bylo založeno 17.
září 1933 Říšské zastoupení německých
židů (Reichsvertretung der deutch Juden), v jehož čele stál uznávaný rabín
Leo Baeck.
Za války musela být v každé ovládnuté zemi
ústřední židovská organizace- Judenrat (židovská rada). Základním cílem bylo
Židy skrz tyto organizace kontrolovat a izolovat je od okolního světa. Rady
byly v postavení, kdy se museli snažit vyhovět Židům a zároveň se nestavit
proti přísným úředním nařízením.
Najdeme jen málo důkazů svědčících o promyšleném
plánování při jejich formulování. Byly pracně sestaveny a veřejnosti přečteny
jako improvizovaná náhražka závažného zahraničněpolitického prohlášení, jež
mělo být na konci norimberského sjezdu nacistické strany učiněno.[4]
I tak vnesly tyto rasistické zákony řád do
nekoordinovaných státních záležitostí, neboť přesně definovaly, kdo má být
považován za Žida.
Kromě toho omezovaly možnost zaměstnávat
v židovských domácnostech árijské služebné, které nedosáhly věku čtyřiceti
pěti let. Zákony též Židům zakazovaly používat německou státní vlajku a
s platností od 1. března 1936 byli vyloučeny židovské děti ze všech německých škol.
§2
(2) Za Žida se také pokládá státní příslušník, je-li
židovským míšencem, pocházejícím z dvou plně židovských prarodičů,
a) když v době vydání zákona příslušel
k židovskému náboženskému společenství nebo potom do něho byl přijat,
b) když v době vydání zákona byl v manželství
se Židem nebo potom do něj vstoupil,
c) když pochází z manželství se Židem ve smyslu
odstavce 1, jestliže bylo toto manželství uzavřeno za účinnosti zákona o ochraně německé krve a německé cti ze dne
15. září 1935,
d) když pochází z mimomanželského styku se Židem ve
smyslu odstavce
Příslušnost do určité kategorie později rozhodovala o
zařazení do transportů do koncentračních táborů.
Koncem roku 1938 vypracoval Göring zásady, podle
nichž se mělo rozlišovat mezi „privilegovanými smíšenými manželstvími“ a těmi
ostatními. Za privilegovaná manželství se považovala ta, kde muž nebyl Žid a kde nebyly židovsky vychovávány děti.
Oba zákony byly mezi Němci dost populární, protože
slibovali to, o čem se již dlouhou dobu jen hovořilo. Mnozí Němci byli však
stále toho názoru, že se s Židy zachází moc humánně.
Tyto rasové zákony měly diskriminovat Židy hlavně na
společenském poli, ale přinášeli s sebou i nezanedbatelný hospodářský tlak
na celou židovskou komunitu. Židé byli zbaveni posledních ekonomických a
vlastnických práv. Zákony přispěly k izolaci Židů v Německu, ale
součastně přispívaly i k izolaci Německa v mezinárodním obchodu.
Zatímco do roku 1933 se počet Židů v Německu
snižoval především kvůli přirozené úmrtnosti a klesající se porodnosti, od
převzetí moci nacisty měla hlavní podíl na snižování počtu Židů emigrace. Mezi
lety
Rozsah emigrace se
během let lišil podle různých stádií pronásledování, ale též možnosti přijetí
v cílových zemích. V roce 1933 se pod vlivem nacistického převzetí
moci opustilo Německo plných 40 tisíc Židů. Byli to převážně sionisté a
židovští komunisté. V prvních dnech po zahájení pronásledování bylo pro
Židy těžké pochopit, že je může kdokoli zbavit jejich občanských práv a
identity a že mají být ve vlastní zemi považováni za vyvrhele. Lépe si tuto
situaci uvědomovali němečtí sionisté, kteří nikdy v uskutečnění
německo-židovské syntézy nevěřili a zdáli se tím na nové časy lépe připraveni.
Na rozdíl od ostatních německých Židů nepovažovali nacistický režim za dočasné
zbrzdění emancipace a nepředpokládali, že by se zhroutil sám od sebe. Jako další si nebezpečí uvědomili ti
jednotlivci židovského původu, kteří byli aktivní v socialistickém a
komunistickém hnutí a z toho důvodu byli vystaveni dvojnásobné perzekuci -
jak z důvodu rasových, tak politických. V dalších letech s jistou
stabilizací klest i počet emigrantů a zvýšil se až v letech
Od začátku války v září 1939 možnosti emigrace
rapidně klesly a bylo stále obtížnější nalézt pro emigranty cílové země ochotné
je přijmout. Pro Židy byl svět rozdělen
na dvě části: místa, kam se Židé nemohli dostat a místa, kde nemohli žít. Mezinárodní
konference ve francouzském městě Evian v červenci 1938, iniciována
americkým presidentem Rooseveltem, skončila naprostým fiaskem. Na této
konferenci byl vytvořen Mezinárodní výbor pro uprchlíky, který měl
s nacistickým Německem jednat o místech, kam by se mohly usadit větší
počty Židů. V podstatě se však žádné dohody nedojednaly a Židé prchající
z Německa neměli žádnou naději.
Z jednotlivých
zemí směřovalo nejvíce uprchlíků do Palestiny- dohromady více než 50 tisíc.
Určitě by emigrantů bylo víc, nebýt kontroly emigrace, kterou
v meziválečném období prováděla britská mandátní správa, která
v souladu s vlastními imperiálními a strategickými zájmy zavedla
formální kritérium „ekonomické absorpční kapacity“. V předválečném období
existovaly v podstatě tři legální
možnosti přistěhovalectví do Palestiny:
b) Chalucim, mladí sionističtí osadníci, kteří absolvovali praktický
zemědělský kurz v zahraničí, mohli vstoupit do Palestiny jako dělníci.
Přesný počet potvrzení těmto pracovníkům byl palestinskou vládou omezen na
šestiměsíční kvóty, stanovené podle ekonomické situace a především úrovní
nezaměstnanosti.
c) „závislí“ – přímí příbuzní obyvatelů Palestiny.
Švýcarsko si velmi zakládá na své pověsti azylové
země, ale za 2. sv. války tomu bylo jinak. Když se po anšlusu Rakouska začaly
tvořit na švýcarských hranicích kolony židovských uprchlíků, začala švýcarská
vláda připravovat opatření, kterými by jejich přístupu do země zamezila. Bylo
to právě Švýcarsko, kdo si v roce 1938 vynutilo na Německu, aby všichni
Židé měli pasy označeny písmenem „J“ (Jude= Žid). Osoby s takto označeným
pasem nebyly bez víza do země vpuštěny. V platnost vešlo toto nařízení 5.
října 1938. Tedy v době, kdy se
Německo ještě snažilo „židovskou otázku“ řešit masovou emigrací Židů. Zákaz
vystěhování Židů z Německé Říše byl vydán až 23. října 1941.
Židovské organizace
emigraci podporovaly a snažily se o co nejlepší přípravu emigrantů pro život
v nové zemi, pořádaly jazykové a
přeškolovací kurzy. Řada mladých lidí prošla hachšarou - zemědělským školením na venkově pořádaným
sionisty před předpokládanou emigrací do Palestiny. Zároveň vedení židovské
komunity usilovalo o spořádaný průběh vystěhovalectví a snažilo se zabránit
šíření paniky a vystěhovávání bez patřičné přípravy.
Až do vypuknutí války bylo hlavním cílem nacistů
odstranění židovského vlivu a Židů samotných z Německa, takže úřady sice
vystěhování Židů podporovaly, ale zároveň se snažili prchající židy připravit o
co největší díl majetku. Zchudlí němečtí Židé pak mnohem obtížněji hledali azyl
v některé z cílových zemí. Sionistickým organizacím se v roce
1933 podařilo dohodnout s nacisty na tzv. haavarské dohodě, která
umožňovala za majetek, který emigrant do Palestiny musel nechat v Německu,
dovézt do Palestiny německé zboží.
Vzhledem k velké
emigraci se struktura německé židovské komunity měnila. Protože emigrovali
především mladí lidé, zvyšoval se stále počet lidí starších, kteří nechtěli a
nebo nemohli z Německa uprchnout. Zároveň se podstatně zhoršilo postavení
Židů na venkově a v malých městech, kde byli mnohem snáze vystaveni šikaně
a izolaci. Mnoho z nich se proto raději stěhovala do velkých měst, kde
spoléhali na anonymitu a pomoc židovské obce. Podle sčítání z roku 1939
žilo ve Velkoněmecké říši (včetně Rakouska) 330 892 osob židovského
původu. 55% z nich žilo ve třech velkých městech: Berlíně, Hamburku a
Vídni.
Latinská Amerika 85 000
Palestina 60 000
Šanghaj 18 000
Velká Británie 60 000
Švýcarsko 12
000
Celkem 320 000
Křišťálová noc
V noci z 9. na 10. listopad 1938
v celém Německu vypukl protižidovský pogrom
- Křišťálová noc (německy Kristallnacht). Název je odvozen od množství
střepů po rozbitých výlohách a oknech. Pogrom symbolizoval vyostření nacistické
protižidovské politiky v roce 1938.
Záminkou k rozpoutání běsnění byl atentát na
legačního sekretáře německého velvyslanectví v Paříži Ernsta vom Ratha, který spáchal dvěma
výstřely 7. listopadu 1938 17letý židovský chlapec Herschel Grünspan. Jeho rodina se stala obětí
vypovězení zhruba 17 tisíc polských Židů z Německa do Polska, které bylo
provedeno německými úřady na konci října. Popudem k činu mladého Grünspana
byla snaha pomstít se za osud své rodiny.
Nešťastný a neuvážený čin židovského mladíka však
nebyl skutečným důvodem k vypuknutí pogromu. Nacisté jej pouze využili
jako záminku k vyostření protižidovských opatření. Nacistická propaganda
použila atentát jako součást židovského spiknutí proti německému národu, jako
pokus Židů o vyvolání nepřátelství mezi evropskými státy.
9. listopadu odpoledne vom Rath zemřel. Ještě téhož
večera vystoupil šéf propagandy Goebbles na každoroční schůzi nacistických
„starých bojovníků“, která byla připomínkou nezdařeného nacistického puče
z roku 1923, s plamenným protižidovským projevem vyzývajícím k pomstě.
Ten si přítomní funkcionáři SA a dalších nacistických institucí vyložili jako
povel k zahájení protižidovského pogromu.
Již v noci začaly především jednotky SA
vyvolávat protižidovské nepokoje a samy útočit na židovské objekty. Nacisté
demolovali a rabovali židovské obchody a podniky, jejich zařízení bylo zničeno.
SA vyslala své muže po skupinách, aby vypálili všechny synagogy a židovské
modlitebny, které byly považovány za symbol přítomnosti a úspěchu židovské
menšiny v Německu. Bylo vyhlášeno zhruba 7500 zdemolovaných židovských
obchodů. Během pogromu bylo zabito téměř 100 židů a zhruba 30 tisíc (většinou
majetnějších) bylo odvlečeno do koncentračních táborů Dachau, Buchenwald a
Sachsenhausen. Z nich byli
propuštěni až po závazku emigrace a zabavení majetku ve prospěch Říše.
Listopadový pogrom roku 1938 může být považován za
mezník v nacistické protižidovské politice. Hitler od této události změnil taktiku a vykonavatelem
protižidovských násilností jmenoval místo Goebblese Himmlera- tím se do tohoto
kolotoče zapojily postupně všechny německé vládní úřady a také velké množství
civilistů- válka proti Židům se stala celonárodní záležitostí. Byl to přechod
k úplnému vyloučení Židů ze společnosti a potenciálně k jejich
fyzické likvidaci.
Od listopadu 1938 měli Židé oddělená místa ve
vlacích, čekárnách a restauracích, Himmler také zrušil židovské řidičské
průkazy. Od března 1939 Židům nezbývalo nic jiného, než nucené práce.
V samotném Německu a západních zemích
v nacistické moci nebylo možné uzavřít židovské obyvatelstvo
v ghettech jako tomu bylo v okupovaném Polsku. Místo toho byli Židé
zavaleni množstvím diskriminačních zákonů, které je měly izolovat od zbytku
obyvatelstva a vytvářet kolem nich společenské bariéry. Ocitali se v tzv.
ghettu bez zdí.
Židé již byli prakticky
vyřazeni z hospodářského života, jejich majetek byl arizován a byli
zbaveni téměř jakékoli možnosti na obživu. Velká část jich byla závislá na
židovských organizacích. Stále větší část z nich byla nasazována na nucené
práce v místě jejich bydliště. Některá sionistické přeškolovací střediska
byla na rozkaz nacistů přeměněna v pracovní tábory, do nichž byli zavíráni
především mladí muži.
Postupovala také nucená
prostorová segregace Židů. V mnoha městech byly Židům k bydlení
vyhrazeny pouze určité čtvrti. Zároveň se museli stále více stěsnávat a
nezřídka muselo žít v jednom bytě i několik rodin. Židé měli zákaz vstupu
do stále více veřejných míst - např. parků, veřejných lázní. Měli oddělené
místo ve vlacích, restauracích a čekárnách. Nesměli bez povolení opouštět místo
svého bydliště a také nesměli kupovat nežidovské noviny. Také museli odevzdávat
rozhlasové přijímače, tak měli být zbaveni možnosti získat aktuální informace a
reagovat na ně.
Židovské náboženské
obce byly v podstatě přeměněny na nástroj nacistické protižidovské
politiky. Jejich vedení, které nebylo svobodně voleno, ale jmenováno za strany
nacistů, se snažilo zachovat alespoň péči o staré lidi a děti, podporu sociálně
slabé části komunity a zároveň co nejvíce podporovat emigraci. Aby mohly
židovské obce tyto funkce plnit, musely se podřídit nacistům a plnit jejich
rozkazy. Židovské obce se tak stále více podobali židovským radám, které
existovali v polských ghettech.
Většina táborů se
v polovině třicátých let nacházela v bývalých vězeních či
skladištích. Již v té době existovali tři hlavní tábory: Dachau u
Mnichova, který byl založen 20. března 1933, Saschenhausen u Berlína a Buchenwald ve středním Německu. Tyto tábory
nebyly tak hrůzné jako pozdější vyhlazovací tábory, kterým sloužily za vzor.
Většinu vězňů v tomto období však netvořili Židé, ale komunisté a
socialisté. Vězni se ocitali v koncentračních táborech na základě Nařízení
říšského prezidenta na ochranu národa a státu, který byl vydán ihned po požáru
Říšského sněmu 28. února 1933. Židovští vězni se zpočátku dostávali do táborů
proto, že odmítali podepisovat majetkové převody ve prospěch Říše. O Vánocích 1933 udělil Hitler milost dvaceti
sedmi tisícům uvězněných, ale Göring s Himmlerem Hitlerovo nařízení obešli
a propuštěno bylo jen několik málo amnestovaných. Časem přešlo vedení
koncentračních táborů pod vedení SS, které je organizovaly s krutostí,
která se od těchto elitních jednotek dala očekávat. Funkci dozorců zastávali
členové Svazu umrlčích lebek. Velitel prvního oddílu Totenkopfverbände (Svazu
umrlčích lebek) a první velitel tábora
Dachau Theodor Eicke byl pověřen řízením všech koncentračních táborů.
Životní podmínky
v těchto zařízeních nebyli lehké a s Židy bylo zacházeno
nejhůře. Ve většině táborů existovalo tzv. „židovské komando“, které
vykonávalo tu nejodpornější práci, jako bylo např. čištění latrín. Sadističtí
dozorci Židy často nutili vykonávat ponižující a nesmyslné úkony jen pro své
pobavení.
Již během prvních let
nalezlo v těchto koncentračních táborech smrt mnoho osob židovského
původu. Ale na základě mezinárodních protestů, které následovaly po bojkotu
židovských obchodů, byl vydán rozkaz, že nesmí v táborech docházet
k svévolnému zabíjení Židů. Na nějaký čas se situace zlepšila, ale nadále
docházelo k ubíjení vězňů. Nebyla
to však již masová záležitost, aby nevznikly problémy s nadměrným počtem
úmrtí.
ARBEIT MACHT FREI
Pracovní využití vězňů koncentračních táborů přišlo
po té, co generální stavební inspektore Albert Speer začal roku 1938 výstavbu
nového hlavního říšského města. Tím byl vydán podnět k založení
společnosti Německé cihelny a kamenolomy s. r. o., které provozovaly SS
v Buchenwaldu a Sachsenhausenu. Vláda se v zájmu rozvoje hospodářství
velmi snažila o zvýšení počtu vězňů, a tak hbitě využila pogromové noci
z 9. na 10. listopadu 1938, kdy do koncentráků začali Židé proudit ve
velkém počtu.
Se začátkem války význam nucených prací prudce
vzrostl. Práce vězňů byla hlavní pro zbrojní průmysl, a tak si stále víc
podniků stavělo závody v blízkosti táborů. Byly to např. závody Hermanna
Göringa na těžbu uhlí a Siemens & Schuckert – elektrotechnický gigant.
Podnik I. G. Farben, výrobce válečně důležitých chemikálií, si dokonce v září
1942 prosadil zřízení vlastního koncentračního tábora v Monowitz, který
patřil pod komplex táborů v Osvětimi.
V květnu 1942 byl vedoucím lékařem Hlavní říšské
hospodářské správy Enno Lollingen vydán rozkaz, podle kterého měli být
v koncentračních táborech zlikvidováni všichni vězni, kteří již nebyli
práce schopní. Tak začaly každodenní táborové selekce, při nichž lékaři
posílali na smrt vězně, kteří se jim zdáli zesláblí a nemocní, kteří své
utrpení skrývali, aby selekci unikli.
Patnáct zástupců SS , NSDAP a vládních úředníků se
20. ledna sešlo v luxusní vile na berlínském předměstí Wannsee u břehu
stejnojmenného jezera. Konference musela být několikrát přeložena, protože její
účastníci se nemohli dlouho sejít. Bylo to vůbec první setkání nacistické
byrokracie a SS. Dále se jí zúčastnili zástupci Göringovy čtyřletky (čtyřletý
ekonomický plán), ministerstva zahraničních věcí, „východního ministerstva“,
které spravovalo obsazená území na východě, ministerstva spravedlnosti a
nacistické správy Polska. Pozván byl i šéf gestapa Miller, expert na židovskou
otázku Adolf Eichmann a major SS Rudolf Lang, náčelník policie v Litvě.
Účastníci byli informováni o probíhajících
deportacích a vyvražďování Židů na okupovaných územích. Představitelé SS se na těchto akcích již přímo podíleli svým
rozhodováním. Heydrich očekával, že představitelé vlády budou mít námitky
s jeho návrhem, ale ten byl všeobecně přijat s ochotou pomoci.
Na závěr se rozvířila debata, jestli nějaké Židy
z tohoto plánu nevyjmout. Ministr vnitra navrhl, aby „Mischlinge“ (potomci
smíšených manželství) nebyli deportováni, ale pouze sterilizováni. Státní
tajemník Neumann navrhl, odklad deportace zkušených židovských pracujících ve
válečném průmyslu, alespoň do té doby, než se za ně nalezne kvalifikovaná
náhrada.
Konference skončila kompromisem mezi průmyslníky,
kteří chtěli umořit Židy ve svých fabrikách a zástupci SS, kteří je chtěli
udřít k smrti při výstavbě komunikací v Sovětském svazu.
Dávno před touto konferencí Hitler rozhodl, že
likvidace Židů musí zůstat přísně utajena, a tudíž slova jako „konečné řešení“,
„odsun“, nebo „deportace na východ“, to vše v konečné fázi znamenalo smrt.
Zástupce generálního guvernéra v Polsku K. H.
Franka, tajemník J. Bühler poznamenal na konferenci:
„Uvítáme, jestliže otázka „Konečného řešení“ bude
započata právě v generálním gouvernementu, protože zde budou jen minimální
dopravní problémy a nasazování pracovních sil na východě se protne s touto
operací. Židé musí být z generálního gouvernementu odsunuti tak rychle,
jak jen to bude možné, protože zde představují reálné nebezpečí epidemií a
jejich neustálé „černé obchodování“ podrývá ekonomiku země. Otázka se týká
přibližně 2,5 milionů Židů, převážně práceschopných…“[7]
Deportace do
Niska organizované v říjnu 1939 Adolfem Eichmannem byly brzy zastaveny. 12. února 1940 bylo tisíc
Židů z okolí Štětína vyvlečeno v noci bytů a deportováno do tří
vesnic poblíž Lublinu. V říjnu 1940 bylo z Bádenska, Falce a Sárska
deportováno 6 500 Židů do jižní Francie, kde byli vichistkou vládou
přijati. Na podzim 1941 začal systematický proces deportací Židů z Německa
a jím obsazených oblastí do koncentračních táborů na východě. Tento odsun byl
pro Němce ulehčen tím, že většina židovského obyvatelstva byla zbavena své
existenční základny, a tak ji brala jako jedinou možnost změny.
Židé dostávali výzvu, aby se dostavili na
shromaždiště za účelem „evakuace“ na východ. Ve shromažďovacím táboře často
zůstávali až několik dní, během nichž byli připraveni nejen o veškerý zbývající
majetek, ale též o zbytek své občanské identity. Každému bylo přiděleno
„evakuační číslo“ – číslo v transportu na smrt. Před deportací museli
odevzdat klíče od bytů a bylo jim přísně nařízeno zaplatit všechny zbývající účty
za vodu, elektřinu či plyn. Deportací zároveň propadal ve prospěch Říše jejich
zbývající majetek. Krádež tohoto majetku legalizovalo 11. provádějící nařízení
k norimberským zákonům vydané 25. listopadu 1941, které mj. stanovilo, že
Židé, kteří pobývají v zahraničí, ztrácejí německou státní příslušnost a
jejich majetek propadá ve prospěch Říše. Deportace na východ byla cynicky
interpretována jako přeložení pobytu za hranice Říše. Deportovaní si
s sebou směli vzít zavazadlo v maximální váze
Německá železnice (Reichbahn) hrála při likvidaci
židů velmi důležitou roli. Ghetta a koncentrační tábory se zřizovaly poblíž
železničních tratí a k dopravě do nich se používalo výhradně železnice.
Vlaky přepravující vězně měly absolutní přednost, dokonce i před vlaky,
které zásobovaly východní frontu.
Nacisté byli velkými zastánci zákonů za ochranu zvířat.
Tak například zákon o přepravě hospodářských zvířat nařizoval, že zvířata musí
během cesty dostávat dostatečné množství potravy a vody, musela mít dostatek
místa a bylo zakázáno nakládat stará a nemocná zvířata, pro které by cesta
znamenala újmu. Tato opatření působí velmi paradoxně ve srovnání se zacházením,
které se dostávalo vězňům přepravovaným do koncentračních táborů. Ti byli
přepravováni v takových podmínkách, že by kontrolou Ministerstva dopravy
podle směrnic na dopravu zvířat neprošly. A přeci byly vlaky a nákladní auta,
dopravující vězně do koncentračních táborů maskovány jako přeprava do
masokombinátů.
Polské město Lodž bylo před začátkem války významným
centrem židovské kultury a žilo zde 223 tisíc Židů. 8. února1940 zde bylo
zřízeno na severním okraji města v bývalé židovské chudinské čtvrti
ghetto. 30. dubna bylo území ghetta uzavřeno. 164 tisíc lodžských židů se muselo stěsnat na území 4 km², z nichž
více jak třetina byla zastavěna. V letech
I přes snahu o zlepšení životních podmínek židovské
samosprávy ghetta trpěli vězni hladem a nedostatkem ubytovacích míst. Jen díky epidemiím, nedostatku paliva a
potravin zemřelo v ghettu 43 500 lidí (21% všech obyvatel).
Od 16. ledna 1942 byli Židé z ghetta deportováni
do nedalekého koncentračního tábora Chełmna, kde byli vězni zabíjeni v pojízdných
plynových komorách (Speciálně upravené nákladní vozy, které měly zavedeny
výfuky dovnitř. Vězni do nich byli nahnáni a pak vůz jezdil tak dlouho, dokud
se vězni výfukovými plyny neudusily. Celkem bylo vyrobeno 20 plynových vozů.).
Do května 1942 zde bylo zavražděno 55 tisíc Židů a Romů, kteří byli přivezeni
z Lodže. V září 1942 bylo ve vlně deportací z Lodže zavražděno
20 tisíc vězňů. Ghetto se stalo
továrnou, ve které byli vězni nuceni pracovat pro německý válečný průmysl. Na
začátku roku 1944 bylo ghetto uzavřeno a vězni posláni do vyhlazovacích
táborů Chełmno a Osvětim.
Na konferenci ve Wannsee byla i rozhodnuta jedna
z mnoha funkcí ghetta v Terezíně. Bylo určeno jako ghetto pro staré
německé a rakouské Židy, starší 65 let, prominentní osoby a pro Židy, kteří
byli za první světové války vyznamenáni německými válečnými řády.
2. června 1942 odjel
z Berlína transport do Terezína a brzy jej následovaly vlaky ze všech
oblastí německé Říše. 21. června přijel první transport z Vídně. Z Německa
bylo do Terezína posláno více než 42 tisíc Židů jako zástěrka nacistické
vyvražďovací mašinérie. Již v lednu 1942 z něj odjel první transport
na východ a do konce roku 1944 bylo z Terezína do východních ghett a
vyhlazovacích táborů, především do Osvětimi, posláno zhruba 87 tisíc vězňů.
Další plán teritoriálního řešení židovské otázky
předložil Heinrich Himmler 25.
května 1940. Problém chtěl vyřešit masovým vystěhováním Židů na Madagaskar.
V plánu ovšem nebylo, že by se Madagaskar stal samostatným židovským
státem. Měl být spravován německým guvernérem a policií.
Hitlerovi se nápad líbil a na okraj memoranda připsal
„výborně a správně“ a nechal jej rozeslat všem stranickým funkcionářům, kteří
se řešením židovské otázky zabývali.[11]
Možnost vysídlení evropských Židů na tento ostrov u
východního pobřeží Afriky se objevoval již od konce 19. století. Roku 1937 jej
dokonce navštívila polská státní delegace, která měla prozkoumat možnost
vystěhování polských Židů.
V červnu 1940 dal dokonce Hitler na srozuměnou
admirálu Erichu Raederovi a Benitu Mussolinimu, že by se podle jeho názoru mohl
skutečně stát židovskou kolonií, a dokonce Eichmannovi asistenti prošli
tréninkovým kursem pobytu v tropech a byli očkováni proti malárii. Po
invazi do západní Evropy a porážce Francie, které Madagaskar patřil, se zdálo
být uskutečnění Plánu Madagaskar na dosah. Ale již v srpnu 1940 bylo jasné, že vzhledem k neschopnosti Německa porazit britské
námořnictvo bude tento plán nerealizovatelný.
A tak 19. září 1941 nabylo platnosti nařízení, které
všem Židům starším 6 let nařizovalo nosit na veřejnosti Davidovu hvězdu. Tato
šesticípá hvězda velikosti dlaně, černě lemovaná s černým nápisem Jude
musela být nošena viditelně na levé náprsní straně oděvu. Nařízení se netýkalo Židů
z privilegovaných manželství. Tato kategorie byla ještě rozšířena tak, že
do ní spadali též Židé žijící v manželském svazku s míšencem druhého
stupně (tj. se čtvrtinovým Židem), a dokonce i Židé, jejichž manželství
skončilo rozvodem či smrtí, za předpokladu, že jsou rodiči dítěte-míšence.
Ještě téhož dne rozeslal Reinhard Heydrich dálnopis
úřadovnám městské policie, aby zabránily svévolným a nezákonným násilnostem
proti označeným Židům. Lidé byli varováni, že kdokoli bude viděn, jak se
s označeným židem byť jen baví, bude s nimi nakládáno stejně jako
s Židy- nedostanou lístek na oděv ani na tabák. Lidé se však nezalekli a
sympatie k Židům dávali najevo tím, že nosily Davidovu na límcích nebo že
se s nimi bavili na veřejnosti. A tak bylo nařízeno, že ten, kdo se dál
bude s označenými Židy udržovat styky, bude uvězněn v koncentračním
táboře.
Několik měsíců po přepadení Sovětského svazu v roce 1941 navrhl ministr propagandy a
zároveň berlínský gaulaiter Joseph Goebbels, že by se měla protižidovská
politika přitvrdit, a tak začaly deportace 73 tisíc berlínských Židů na východ.
Nástupem vyhlazovací politiky byly stávající
koncentrační tábory přeměňovány na vyhlazovací a zároveň bylo vybudováno celkem
šest velkých vyhlazovacích táborů
Hlavní otázkou nacistů bylo, jakým způsobem co
nejefektivněji vraždit. Střílení ani dynamit se neosvědčily. Experimentovalo se
s výfukovými plyny a cyklonem B, který se za normálních podmínek používal
k dezinfekci. Praxi s plyny
měli nacisté od roku 1939, kdy jím zabíjeli v programu tzv. eutanazie-
vraždění mentálně postižených a jinak méněcenných osob.
Od roku 1942 byly budovány plynové komory, kde se
nejvíce používaly výfukové plyny z e speciálně instalovaných dieslových
motorů: v únoru v Belzecu, v květnu v Sobiboru,
v červenci v Treblince (celkem 10 komor) a od září byly i v Majdanku.
V Osvětimi byly zprovozněny 4 nové komory v březnu 1943, kde se
vraždilo cyklonem B.
Právě sem směřovaly od konce března 1942 transporty
z celé okupované Evropy. Důvod,
proč byla zvolena za hlavní vyhlazovací tábor právě Osvětim, byl zcela
praktický- byla dobře dostupná po železnici a byla vzdálená od hustě obydlených
sídel.
Po strastiplné cestě bez vody, jídla, která trvala i
několik dní čekala ihned po příjezdu do tábora vězně selekce. Byl to proces,
během níž dva lékaři SS oddělovali práceschopné vězně od těch, kteří byli
rovnou posláni na smrt. K smrti byli ihned odsouzeni děti, těhotné ženy,
staří lidé, nemocní a postižení. Stačilo jen, aby měl člověk brýle.
Muži byli posláni do plynových komor dříve, protože
ženy bylo ještě potřeba ostříhat. Tuto práci zastávali židovští kadeřníci,
kteří pracovali rychlostí jedna osoba za 2 minuty. Z vlasů se vyráběly
látky pro vojenské účely.
Lidem jdoucím do plynu bylo tvrzeno, že budou hned
posláni do tábora, jen co projdou dezinfekcí. Plynové komory byly označovány
jako „sprchy“. Těchto pět komor dokázalo pojmout dohromady na 2 000
lidí. Za použití krystalů cyklonu B zde
bylo každý den zavražděno 60 000 mužů, žen a dětí. Celkem bylo
v Osvětimi zplynováno okolo 2 milionů lidí.
Poté, co byli usmrcení vyneseni ven, nastoupila četa
„zubařů“, která háky, kladivy a dláty vytloukala z úst mrtvých zlaté
korunky a zuby.
Lidé, kteří se do táborů smrti dostali, byli
vystaveni nejen nepředstavitelnému fyzickému, ale i psychickému strádání. To
bylo způsobeno třemi hlavními skutečnostmi:
a) První kontakt s novou realitou
Příchod do
koncentračních táborů a následná selekce znamenala nevyhnutelně fyzický,
kulturní a morální otřes i pro lidi, kteří byli už ve svém dosavadním prostředí
vystaveni násilí a degradovaní na občany bez práv.
b) Hlad. S nedostatkem jídla se spojovaly i
problémy morálního charakteru, které byly naprosto odlišné od těch mimo
tábor.
c) Osobní nesvoboda a
odkázanost na zlovůli táborových pracovníků
a) první trvaly od vypuknutí války do roku
b) druhá fáze vývoje pochodů zasahuje od počátku
vyhlazování až do roku
c) závěrečné období náleží období hroucení německé Říše,
kdy se spojenecká vojska stále víc přibližovala a pochody byly pokračováním
vyvražďování či způsob přemisťování vězňů z jednoho tábora do
druhého, či jako zahlazování stop po genocidě
Když se neodkladně začal blížit konec Třetí říše,
dostali agenti SS jediný rozkaz: vyvést Židy z oblastí hroutící se
východní fronty na území Říše, kde byla stále možnost je pozabíjet. A tak
nastaly nejhrůznější pochody, kdy bylo tisíce vězňů zastřeleno na cestě nebo
umíralo na nemoci a podchlazení. 18. ledna 1945 byly zahájeny pochody
z evakuované Osvětimi. 66 tisíc vězňů muselo pěšky pochodovat do
Wodisłavi, kde byli naloženi do
nákladních vagónů a transportováni do dalších táborů, především do Buchenwaldu,
Dachau a Mauthausenu. Při tomto pochodu padlo přinejmenším 15 tisíc vězňů.
Obdobně pokračovaly pochody z ostatních velkých
koncentračních táborů. Dle odhadů bylo v březnu 1945 v nacistických
táborech 700 tisíc lidí.
Během těchto posledních nacistických pokusů o
vyhlazení pro ně nepohodlných osob zemřelo na čtvrt milionů vězňů.
Zprávy o tom, co doopravdy znamená „přesídlení na
východ“ se však odezvy nedočkaly. Žádná vlády západních mocností nepodnikla
kroky k tomu, aby zastavila vyvražďování evropských Židů. Jeden
z důvodů snad je, že i přes veškeré snahy, se bývalým vězňům nepodařilo
svět přesvědčit o tak hrůzné pravdě.
Přes podporu
britského ministerského předsedy Churchilla nedošlo k Vrbou požadovanému bombardování Osvětimi a železničních tratí k ní
vedoucích. Koncem léta 1944 byly bombardovány pouze průmyslové závody stojící u
tábora. To, že nebyl bombardován sám tábor bylo vysvětleno tak, že si spojenci
nepřejí bombardování jiných, než vojenských cílů.
Nacistická vojska byla již na přelomu let 1944/1945
na pohraji zhroucení a byla nucena ustupovat. Nacisté se tedy snažily
zahlazovat stopy po svých zločinech. V
listopadu 1944 byly na Himmlerův rozkaz vyhozeny do povětří plynové komory
v Osvětimi a do poloviny ledna 1945 bylo z tábora deportováno 65 000
vězňů na nucené práce do Říše.
Navíc se věci, které byly zabaveny Židům vozily do
říše a rozdány. Tisíce hodinek, bot, pánských obleků, dámských šatů i dětského
oblečení, které byly odebrány obětem holocaustu, našlo nové árijské majitele.
Z vypracování seminární práce jsem si odnesla
ponaučení: Nesmí se již víckrát opakovat lidská lhostejnost k osudům
ostatních lidí!!! Nesmíme se nechat ukolébat vlastním pocitem bezpečí a svou
pohodlností, vždyť nikdy nemůžeme vědět, co potká zrovna NÁS. Musíme si své
občanské a lidské svobody chránit !!!
Prameny
KÁRNÝ, Miroslav. „Konečné
řešení“. Praha: Academia. 1991
POOL, James. Tajní
spojenci Adolfa Hitlera. Praha: Práh. 1999
ROSEMAN, Mark. Setkání ve
vile u jezera, Praha:Dokořán. 2003
SAX, Boris. Zvířata ve
třetí říši, Praha: Dokořán. 2003
SHIRER, William, Vzestup
a pád Třetí říše, Brno: L. Marek. 2004
SCHARSACH, Hans-Henning.
Lékaři a nacismus, Praha: Themis. 2001
http://www.holocaust.cz/cz2/history/jew/general/general11
http: //politikon.lezeni.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=4456
http: //www.holocaust.cz/cz2/ resources/documents/antisemitism/nazi/textbook_biology
[1] SAX, Boris. Zvířata ve třetí říši, str. 60, 67. Praha: Dokořán. 200
[3] SHIRER, William, Vzestup a pád Třetí říše, Brno: L. Marek. 2004. STR. 222
[5] Doc. JUDr. Stanislav Balík
a kol. : Texty ke studiu obecných dějin státu a práva III. , str.
[6] VORÁČEK, Martin: Křišťálová noc a (nejen) Berlínská zeď. /on- line/ . 27. 21. 2005
Dostupné na: http: //politikon.lezeni.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=4456
[9] SAX, Boris. Zvířata ve třetí říši, Praha: Dokořán. 2003. str. 132, 133
[10] KÁRNÝ, Miroslav. „Konečné řešení“. Praha: Academia. 1991. str.79
[11]POOL, James. Tajní spojenci Adolfa Hitlera. Praha: Práh. 1999. str.274
[12]SCHARSACH, Hans-Henning. Lékaři a nacismus, Praha: Themis. 2001. str. 132
Komentáře
Přehled komentářů
ktere povolani nemohli napriklad vykonavat zide?? :)
Tomáš - pěkná seminárka !
Ahoj, prvně dík za nahození tvojí práce ! Moc se mi líbí to zpracování.. Momentálně sedím nad svojí bakalářkou, která je o velice podobnym tématu, takže se mi jiné názory a náhledy určitě hodí - samozřejmě nebudu opisovat, či bych tě případně jmenoval jako zdroj jestli dovolíš. Postupně zjišťuju, že takovýhle téma znamená hodně a hodně práce.. takže smekám :) kdyby jsi náhodou z blíže neurčených důvodů měla zájem se do tohodle tématu vrátit a tim mi případně pomoct... třeba s návrhem literatury a tak. byl bych vděčnej, když ne.. tak neva, už tak sem rád za tuhle práci. Případně jsem teda na gulliwer@seznam.cz
lenka - zide