Agathky svět

Seznámení s problematikou syndromu vyhoření

Syndrom vyhoření označovaný také termínem převzatým z angličtiny burnout syndrom je závažným problémem, který se týká emocionálního vyčerpání člověka. Objevuje se převážně u pracovníků pomáhajících profesí (u kterých byl popsán nejdříve), jako důsledek zejména nezvládnutého dlouhotrvajícího pracovního stresu. Následkem toho se u člověka projeví pasivita, vyčerpání (psychické i fyzické). Dnes je však známo, že syndrom vyhoření se nevyskytuje pouze u pomáhajících profesí, ale i u ostatních povolání, které mají jako svou hlavní náplň práci s lidmi. Můžeme ho tedy najít i u: právníků, poštovních úředníků, policistů, úředníků atd.

Definice syndromu vyhoření

Podle mezinárodní klasifikace nemocí spadá syndrom vyhoření do Kateorie Z 73.0 Problémy spojené s obtížemi v uspořádání života. Pro porovnání, do této kategorie spadají např. také Vyprhlost a Chybění relaxace a odpočinku.

Poprvé byl pojem burnout použit roku 1947 H. Freudenbergem v časopise „Journal of Social Issues“. Tím byl položen základní podnět ke zkoumání této problematiky, vrchol zájmu byl na přelomu 70. a 80. let 20. století. U nás se syndrom vyhoření objevil jako nový fenomén po roce 1990. Souvisí to s nastalými společensko-kulturními a ekonomickými změnami, které byly po změně politického režimu u nás nastartovány a s kterými se naše společnost jako musela začít potýkat.

Vznik syndromu vyhoření - podmínky přispívající k jeho vzniku

Základním předpokladem ke vzniku burnout syndromu je práce s lidmi, jde tedy o problém, ke kterému specificky přispívá pracoviště[2]. Nezáleží na tom, zda se jedná o pracovníka na profesionální úrovni či  o  dobrovolníka. Syndrom vyhoření vzniká na základě interakce předpokladů, které pracovník do své činnosti vkládá a na pracovním prostředí a podmínkách, které mu jsou na pracovišti poskytovány.  

Podmínky vzniku burnout syndromu:

- příslušnost k rizikové profesi (práce obsahující kontakt s lidmi)

- chronický stres

- vysoké pracovní nároky, silná kontrola pracovníků

- chybící supervize na pracovišti (důležitá je hlavně u pomáhajících profesí)

- málo asertivní přístup ke klientům, vysoká míra empatie

- nízké sebevědomí

- dlouhá doba strávená na jedné pozici

Důležité je také uvést, že nejen vnější vlivy pracoviště mají vliv na možnost vzniku burnout syndromu, ale že také určité osobní charakteristiky mohou predisponovat jedince ke vzniku této nemoci. Osoby náchylné k vyhoření byly charakterizovány: empatií, sensitivitou, obětavostí, idealismem, zaměřeností na druhé, úzkostí, pedantstvím, entuziasmem, tendencí výrazně až přehnaně se identifikovat s druhými.[3]

Věk, pohlaví a inteligence pracovníka na jeho náchylnost k tomuto problému však nemají.

Proces vzniku syndromu vyhoření trvá většinou mnoho měsíců až let (zpravidla 2 až 5 let na jednom pracovním místě), ale u disponovaných jedinců, kteří jsou vystaveni moderujícím vlivům se může projevit již během několika týdnů. Ať již celková doba, než k vyhoření dojde, má jakoukoliv délku, prochází pracovník zpravidla postupnými vývojovými stadii.

Vývoj syndromu vyhoření má několik fází:

(zpracováno dle J. a T. Tošnerovi, 2002)

1. Nadšení: Toto stadium se projevuje vysokými ideály, vysokým pracovním nadšením, kdy se pracovník snaží dosáhnout těch nejlepších možných výsledků.

2. Stagnace: Když se vytčené ideály nedaří zrealizovat, změní se postoj pracovníka a požadavky klientů, zákazníků či pacientů mu začnou být na obtíž.

3. Frustrace: V tomto stadiu již pro pracovníka začíná být jeho práce nepříjemná, osoby, s nimiž pracuje pro něj začínají představovat přítěž.

4. Apatie: Pracovník se začíná stranit kolektivu kolegů, práci začíná vnímat velmi negativně, klient se pro něj stává nepřítelem.

5. Syndrom vyhoření: Konečná fáze, při níž se ztrácí smysl vykonávaného povolání, tělo i mysl je vyčerpaná, člověk ztrácí svou empatii.

Příznaky a projevy syndromu vyhoření

Syndrom vyhoření definujeme jako změnu v chování pracovníka. [4]  Nastávají ale i změny po stránce psychické, vztahové ale i fyzické.

V oblasti psychiky a mezilidských vztahů se jedná o  změny následujícího typu:

- Pocit celkového vyčerpání je zřejmě nejpodstatnějším příznakem počátečního nebo již rozsáhlého syndromu vyhoření. Člověk se cítí vyčerpán především po emocionální stránce.

- Dochází k celkovému útlumu kognitivních a mentální funkcí, ztrácí vitalitu, spontaneitu, invenci a kreativitu.

- Při práci se svými klienty, pacienty či zákazníky se chová cynicky, nesoucítí s jejich problémy a jeho projevy vůči nim jsou značně negativistické. Výrazné snížení míry empatie.

- Vše, co souvisí s jeho profesí se pro něj stává naprosto nesnesitelné. Jeho pracovní nasazení se omezuje pouze na to nejnutnější, činnost se stává stereotypní, snaží se co nejméně se stýkat s kolegy, mnohdy s nimi mohou být i spory. Jeho angažovanost v práci je minimální, veškerou svou aktivitu zaměřuje na mimo pracovní činnosti. 

Po stránce fyzické nastávají také negativní změny – zdravotní obtíže:

- Rychlá unavitelnost organismu, poruchy spánku.

- Problémy s krevním tlakem, bolesti u srdce, změny srdeční frekvence, dýchací obtíže.

- Bolesti hlavy a svalů. 

Prvence vzniku syndromu vyhoření

Mnohem účinnější a samozřejmě i jednodušší je burnout syndromu předcházet, než se ho snažit léčit. Mezi základní preventivní opatření patří dostatečná relaxace a supervize. Relaxace je vůbec jednou z nejjednodušších metod, jak si může přepracované tělo odpočinout. Je dobré relaxovat i během pracovního dne, v tomto jsou velmi dobré uvolňovací meditace. Supervize slouží jako mohutný nástroj pravidelného očištění od zbytků myšlenek i emocí, které v hlavě uvíznou, slouží také dalšímu osobnímu i profesnímu rozvoji. Odborně prováděná supervize je jedním z nejlepších preventivních opatření proti syndromu vyhoření. [5]
 

Dále se samozřejmě mezi prevenci dají zařadit i taková opatření, která přímo souvisí s pracovním procesem. Pokud se zaměříme na sociální pracovníky, Matoušek[6] uvádí mezi jinými následující rady:

- kvalitní přípravu na profesi zahrnující výcvik v potřebných sociálních dovednostech i dostatečně dlouhou praxi s klientelou srovnatelného typu, s jakou se pracovník bude setkávat v instituci, kde bude působit

- jasná definice poslání organizace a metod práce, s nimiž se nastupující pracovník důkladně seznámí

- možnost využití profesionálního poradenství poskytovaného zkušeným odborníkem ve vlastní instituci nebo jinde

- omezení počtu případů, s kterými je jeden pracovník v kontaktu během určité doby

Další a jistě neméně důležitým preventivním opatřením je dostatečné zachování si odstupu od klientů. Přistupovat ke klientům s odosobněním. To znamená nenechat se příliš unést jejich problémy, umět si vytyčit hranice a nenosit si práci domů – nezaobírat se prací ve volném čase a nenechat jí ovlivňovat svůj osobní život.
 

Terapie

Jestliže se nepodaří včas odhadnout rozvíjející se syndrom vyhoření, stává se pracovník , který před tím pomáhal druhým lidem sám tím, kdo potřebuje pomoci. J e nutné postupovat podle konkrétního stadia, ve kterém se postižený syndromem vyhoření nachází. Jedná-li se o počáteční fázi (fáze stagnace), pomůže relaxace, zvýšený odpočinek. Je- li již syndrom však v pokročilejším stadiu, je nutný zásah odborníka. velmi dobře se uplatňují psychoterapeutické metody. V nich se používá v Evropě nejčastěji používá daseinanalýza, která vychází z filosofie Martina Heideggera a logoterapie J. V. Frankla.  
 

Daseinanalýza je založena na tom, že se snaží klientovi usnadnit pochopení jeho vlastní existence. Je zde zdůrazňována jedinečnost a neopakovatelnost jeho vlastní existence, respektive jeho momentálního bytí. Nesnaží se hledět do minulosti, terapie je silně zaměřena na klientovu současnost a nalezení vlastního Já.

Logoterapie se snaží pomoci klientovi nalézt smysl jeho vlastního života. Ten je právě u lidí stižených syndromem vyhoření ztracen, zejména, byl-li založen na jeho práci.

Shrnutí problematiky syndromu vyhoření se zaměřením na sociální pracovníky
 

Sociální pracovníci patří mezi nejrizikovější skupinu ohroženou syndromem vyhoření. Základním předpokladem tohoto faktu je, že jejich práce je výhradně založena na  mezilidském kontaktu. Profesionální sociální práce přináší pracovníkům nepřetržitý kontakt se skupinami lidí, jejichž potřeby jsou akcentované, psychika je v nerovnováze a jejich představa o přiměřené pomoci není vždy realistická.[7]
 

Proto by se mělo dbát na správnou psychohygienu každého pracovníka, která by se měla zakládat na již výše zmíněné supervizi. Jelikož základní podmínky vzniku syndromu vyhoření tvoří pracoviště, mělo by se na nich dbát, aby pracovníci měli vstřícné podmínky, přátelské vztahy a aby jim byl umožněn osobní a profesní rozvoj.

Příloha[8]

Jak se vyhnout syndromu vyhoření?
 

1. Snižte příliš vysoké nároky. Kdo na sebe i druhé klade neustále příliš vysoké nároky, vystavuje se nebezpečí stresu. Přijměte skutečnost, že člověk je nedokonalý a chybující.
2. Nepropadejte syndromu pomocníka. Vyhněte se nadměrné citlivosti k potřebám druhých lidí. Pohybujte se v rozmezí mezi soucítěním a emocionálním odstupem. Nesnažte se být zodpovědní za všechny a za všechno. Čím více budete ostatním pomáhat, tím více budou bezmocní.
3. Naučte se říkat NE. Nenechávejte se přetěžovat. Řekněte ne, pokud budete cítit, že je toho na vás nakládáno příliš. Myslete někdy také na sebe.
4. Stanovte si priority. Nemusíte být všude a vždy. Nevyplýtvejte svou energii na nesčetné aktivity. Soustřeďte se na činnosti, které si vyberte jako podstatné.
5. Dobrý plán ušetří polovinu času. Zacházejte rozumně se svým časem. Rozdělte si rovnoměrně práci. Větší úkoly si rozdělte na dílčí etapy, které budete schopni zvládnout. Snažte se vyhnout odkládání práce.
6. Dělejte přestávky. Uvědomte si, že vaše zásoba energie je omezená. Nežeňte se z jedné činnosti do druhé.
7. Vyjadřujte otevřeně své pocity. Pokud se vás cokoliv dotkne, dejte to najevo. Udělejte to tak, abyste sami necitlivě nezasáhli druhého.
8. Hledejte emocionální podporu. Sdělená bolest, poloviční bolest. Najděte si „vrbu“, důvěrníka, kterému můžete otevřeně vylíčit svoje problémy.
9. Hledejte věcnou podporou. Všechny problémy nemůžete vyřešit sami. Není nutné lámat si se vším hlavu sám. Pohovořte si s kolegyněmi a kolegy, požádejte je o radu a o návrhy na řešení.
10. Vyvarujte se negativního myšlení. Jakmile zabřednete do hloubání a sebelítosti, řekněte si „stop“. Položte si otázku: „Co je na mně dobrého?“ Radujte se z toho, co umíte a dokážete. Užívejte také pozitivních stránek života. Vychutnávejte všechno, co podle vás má v životě nějakou hodnotu.
11. Předcházejte komunikačním problémům. Práci si dobře připravte, sdělte spolupracovníkům i klientům hned na začátku svá očekávání a cíle. Vyhýbejte se ukvapeným rozhodnutím, planým slibům, i výhrůžkám.
12. V kritických okamžicích zachovejte rozvahu. V konfliktní situaci se nenechávejte svést prvním negativním pocitem k impulsivnímu jednání. Uvědomte si váš manévrovací prostor a přiměřené způsoby řešení konfliktu. Konfliktní situaci můžete vyřešit paradoxní reakcí, nebo humorem.
13. Následná konstruktivní analýza. Projděte si zpětně kritické situace. Analyzujte svoje chování, navrhněte alternativy řešení. Zapojte do rozboru kolegyně a kolegy.
14. Doplňujte energii. Vaše práce není pupek světa. Vyrovnávejte pracovní zátěž potřebnou mírou odpočinku.. Věnujte se činnostem a vztahům, při kterých se cítíte dobře a které vás naplňují. Osvojte si relaxační techniky.
15. Vyhledávejte věcné výzvy. Buďte otevření novým zkušenostem, dále se učte a vzdělávejte. Rozšiřování obzoru a repertoáru komunikačních technik zlepšuje schopnost zvládat stres.
16. Využívejte nabídek pomoci. Jestliže máte pocit že v kritických situacích nereagujete dobře, měli byste se snažit změnit své chování. Přihlaste se do vhodného výcviku, zorganizujte mezi kolegyněmi a kolegy diskusní skupiny, požadujte na nadřízených supervizi vaší práce.
17. Zajímejte se o své zdraví. Berte vážně varovné signály vašeho těla. Zmírněte pracovní nasazení, dopřávejte si dostatek spánku, zdravě se stravujte, sportujte, udělejte si radost.

Použitá literatura:

Tošnerovi, Tamara a Jiří. Burn- Out syndrom, Syndrom vyhoření.

Hestia. Praha, 2002

Matoušek, Oldřich. Metody a řízení sociální práce. Portál. Praha, 2003

Kebza, Vladimír, Šolcová,  Iva. Syndrom vyhoření.

Státní zdravotní ústav. Praha, 2003